Magdalena Platzová: Na cestách

První, co mi přišlo do cesty, bylo vetešnictví. Na stolcích vystrčených na chodník stály bedny plné příborů a svícnů z alpaky, různé nádoby a rovněž dva malé porcelánové a velmi špinavé svícínky. Takové bych potřebovala. Cenovka žádná. Do obchodu, přetékajícího harampádím, jsem se trochu bála, ale co dělat? Vzala jsem svícínky opatrně do ruky a vstoupila.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

Muž za pultem mluvil anglicky jako všichni Dánové a na otázku odpověděl otázkou: Kolik bys za ně dala?

To opravdu nevím, řekla jsem. V dánských korunách?

Klidně v eurech. Dvacet? Třicet?

To asi ne, řekla jsem. Spíš tak pět.

Dobře, dej mi pět.

Ale já mám jen dvacet, řekla jsem.

Já ti to rozměním.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vlasovec pod třešní a jiné obrazy

Vzal moji bankovku a odkráčel do hloubi obchodu. Dlouze tam hrabal, ozývalo se cinkání. Když se vrátil, vysázel mi do dlaně sedm zašlých dvoueurových mincí a jedno euro, to bylo ze všech nejzelenější. V životě jsem tak zašlé mince neviděla. Vypadaly jako vylovené z vraku lodi nebo z kapes utopených turistů.

Pozoroval, jak si eura nedůvěřivě prohlížím a pak mne ujistil: To mají lidi doma, tak mi to nosí. Třeba byli kdysi v Disneylandu. Jsou to taky peníze.

S kapsou ztěžklou zrezivělými mincemi a se dvěma špinavými svícínky jsem pokračovala v pouti Aarhusem.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Další, co upoutalo mou pozornost, byla katedrála. Rozložitá budova se špičatou věží, jaké nabodávají nebeskou klenbu skoro ve všech severských městech. Uvnitř byla vybílená vápnem, což v sobě mělo něco příjemně venkovského, zvláště když se po gotických klenbách vinuly girlandy z květin. Byly tu fresky, kostel jich byl zřejmě před reformací plný. Místní luteráni je pouze zakryli, nebyli tak přísní a divocí jako kalvinisté, kteří v roce 1562 v Lyonu rozvalili pár kostelů a otloukli sochy z průčelí naší katedrály.

Obrazy světců tu chybí, ale rámy zůstaly nepoškozené i s buclatými andílky. Dřevěným rytířům a jejich dámám, jež klečí v modlitbě, také nikdo neublížil. Na jedné odkryté fresce z roku 1495 se Svatý Jiří potýká s drakem, či spíše dračicí, soudě podle množství prsů, jež má mytické zvíře na břiše. A podle dráčete, jež se skrývá v jeskyni za jejími zády.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Národní ikona Jesenská

Dračice leží na zádech, drápy vzhůru, v hubě zaražené kopí a tváří se jako pes, když ho drbete na břiše. Na Jiříkově hlavě vlaje závoj od princezny, z nedaleké pevnosti vykukují dvě zvědavé hlavy a královská panna, o kterou tu jde, drží na vodítku bílé jehňátko.

Na jiné zdi najdeme obraz pekla, vskutku středověce hrozivého. Oheň pod hříšníkem je udržován pomocí měchu, na který šlape ďábel, zatímco druhý nese otýpku dříví. Další dva lejou trychtýřem hříšníkovi do krku žhavé olovo. Je znát, že tohle mučení není vymyšlené, ale okoukané ze života. 

V kostele nezůstalo moc svatých, ale je tu docela hodně lidí: podél zdí i v podlaze jsou náhrobní kameny s postavami zemřelých v životní velikosti, většinou manželské páry.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Koleje

Na řetězech tu visí i maketa zámořské lodi: kolem mořeplavectví se místní život odvíjel už od dob Vikingů.  

Tři z mých rezavých eur jsem nakonec použila právě v kostele. Paní v pokladně je ode mne přijala a dovolila mi vystoupat po vylámaných točitých schodech na věž. Pohled nic moc, je třeba říct, že panoramaty Aarhus zrovna nevyniká. Něco zajímavého jsem tu však přece nalezla. Na jednom z rozpukaných trámů bylo vyryté srdce probodnuté šípem s nápisem: Leif og Kirsten, 1962.