Magdalena Platzová: Národní ikona Jesenská
Nebudu jí říkat Milena. Co je to vlastně za zlozvyk přivlastňovat si intimitu lidí, hlavně žen, tím, že je nazýváme křestním jménem? Kafkova přítelkyně Milena, nikoli Franzova, ale Kafkova. Kafkova Milena. O té nechci psát. Ani o „tetě“ Mileně z lifestylových rubrik prvorepublikových časopisů.
Dnes, 16. března, v den, kdy Hitler roku 1939 z okupovaného Pražského hradu vyhlásil protektorát Čechy a Morava, a těm nejlepším mezi námi začalo jít skutečně o krk, chci psát o novinářce Jesenské-Krejcarové. Jedné z ústředních postav československého odboje proti německému nacismu, domácímu fašismu a antisemitismu.
Čtěte také
O neohrožené novinářce, která v době, kdy se převlékání kabátů stalo opět jednou národním sportem, nepřestávala přesně analyzovat mezinárodní a domácí situaci, dodávat lidem odvahu a hlavně psát pravdu – a to až do svého zatčení v listopadu roku 1939. S nasazením vlastního života navíc pomohla k útěku do bezpečí mnoha lidem, zvláště svým židovským přátelům a známým.
Po roce 1989, kdy se doháněly staré dluhy, byl Jesenské udělen řád T. G. Masaryka a Jeruzalémský památník Jad vašem ji vyznamenal titulem Spravedlivá mezi národy. Jsou to pěkné pocty, ale nemění nic na tom, že v našem českém povědomí se vzpomínka na ni nijak netyčí. Nejsou po ní pojmenovány ulice ani školy a její jediná stopa ve veřejném prostoru není zrovna výstavní: miniaturní parčík na Vinohradech, kam se chodí venčit pejsci.
Čtěte také
Jsou země, které se svou pamětí umí pracovat a země, které to umí hůř. Například Francouzi jsou odborníky na paměť, hrdiny a memoriály všeho druhu, neboť si uvědomují nutnost neustálé obnovy základů svého společenství. Z takové Jesenské by dávno udělali národní ikonu.
To my Češi moc neumíme, třebaže s naší rozporuplnou historií nemáme hrdinů na rozdávání.
Rozhodně si nemůžeme dovolit jimi mrhat, nevyužít do posledního drobku každé statečnosti, velkorysosti, inteligence a obětavosti, kterou jeden či jedna z nás někdy projevil. Vždyť bez společných kladných vzorů nelze zůstat stát – jak napsala Jesenská – „vzpřímeně a čestně“. A nejde ani vychovat děti.
Čtěte také
My však lneme spíše k antihrdinům, takoví už jsme, ve společnosti Zemanů, Babišů a Klausů se cítíme lépe než ve společnosti lidí, kteří by nás mohli nějak zahanbit, poukázat na naši vlastní nedostatečnost. Nejsme na hrdiny pyšní, spíše naopak. A rozdmýcháme-li už nějaké to „národní cítění“, jak se o to dnes s jistým úspěchem pokouší čeští fašisté, je to také jen ve jménu antihodnot.
U nás je hrdinství vždy třeba trochu podkopnout, zlehčit, na co si to tady vlastně hrajeme, vždyť ani ten Havel, pani, nebyl žádný hrdina!
Ne hrdinství, ale skeptický humor nám pomáhal přežít, byl výrazem vzpoury, ale pouze vnitřní, šeptané, navenek byl spíše ovocem beznaděje.
Čtěte také
I v tom měla Jesenská pravdu, když v Přítomnosti v květnu roku 1939 přirovnala český humor k židovskému a nehledě na jeho kvalitu si posteskla, že se za daných podmínek nemůže těm skvělým vtipům smát.
Ne, Milena Jesenská-Krejcarová není v našem prostředí považována za hrdinku a mučednici, kterou se stala, když se obětovala pro nás a pro naši svobodu. Pochybuji, že se o ní učí ve školách, o parčíku už jsem mluvila.
Alespoň že vloni, k výročí její smrti, vydal Památník národního písemnictví krásnou knihu jejích dopisů a jiných dokumentů, z níž je možné si o rozměru jejího hrdinství udělat vlastní představu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
