Magdalena Platzová: Vlasovec pod třešní a jiné obrazy

Tehdy se konec války slavil devátého, protože v ten den do Prahy vtáhla Rudá armáda, která nás podle Stalinova a Gottwaldova scénáře měla osvobodit. Přišla pozdě. Pražané sice, jak bylo domluveno, pátého května povstali, ale Sověti se někde zasekli, a kdyby se poblíž nenacházel pluk ruských přeběhlíků pod vedením generála Vlasova, který už šestého května přispěchal Praze na pomoc, bylo by město v posledních dnech války pravděpodobně zničeno.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Knižní klub

O tom se za mých školních let pouze šeptalo, stejně jako o Američanech, kteří zůstali stát u Plzně. Když Rudí  konečně dorazili, neměli už moc práce s Němci, a mohli se plně věnovat chytání Vlasovců, jež popravovali nebo posílali na Sibiř.

Jeden zajatý Vlasovec, řekla mi moje dvaadevádesatilétá teta, seděl u nás v Dejvicích na zahradě pod třešní, přivázaný za nohu, a pojídal rozinky, kterých měl plné hrsti. Chytli ho Sověti, kteří po osvobození přebývali v našem domě.

Zabrali si takzvaný byt po Němcích, kde však nebydleli němečtí okupanti, nýbrž postarší Vídeňačka Valerie von Steinhof, která si jej pronajala dávno před válkou. Pracovala na nějakém úřadě a mluvila česky. Teta ke slečně Vali chodila ráda, obdivovala její vídeňský skleník plný drobnůstek ze skla a porcelánu.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Koleje

Jednoho dne se slečna nevrátila z práce, prostě zmizela, řekla teta. Možná ji zastřelili jako Němku nebo zajali a poslali na Sibiř. Do jejího bytu se nastěhovala sovětská vojenská policie v podobě kapitána Brunova, Gruzínce, který se mojí jedenáctileté tetě nesmírně líbil.

Sedával prý v takzvaném pánském pokoji a povídal si s dědou, není úplně jasné, jakým jazykem. Jeho báryšňa vařila, mimo jiné studenou polévku, říkalo se jí okružky, dospělí si pochvalovali, jak je osvěžující, ty dny bylo velké horko. Tetě nechutnala.  

Naproti našemu domu je stráň, po níž vede trať na Kladno. Podle kolejí, říká teta, byli během povstání zakopaní Němci, mířili i na náš dům. Děti nesměly k oknu. Ve vedlejší vile také bydlel Němec, nějaký generál, seděl na okně s revolverem. Když šla babička krmit slepice, mávala bílým kapesníkem.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Národní ikona Jesenská

Němečtí vojáci pak leželi podél trati mrtví, děti se na ně chodily koukat. Teta si vybavuje také ruskou vojenskou techniku na Vítězném náměstí, včetně kanónu, který stál na Prašném mostě. Byla u toho, když se to ohromné dělo pomalu obrátilo a začalo pálit na budovu zvanou „kadetka,“ z níž se ozývala střelba. Asi Němci, kteří nestačili utéct.

My děti jsme byly u všeho, říká teta, nechápu, že nás nechali běhat samotné.  

Pamatuje si, jak po kapitulaci Němci táhli po dnešní Evropské směrem k Ruzyni, žádný překotný útěk, jak by si člověk představoval, pochodovali v dokonalých útvarech a zpívali si do kroku.

Cože, teto, oni zpívali?

Teta na tom nevidí nic divného, Němci zpívali rádi. Vybavuje si refrén té pochodové písně, cosi jako: haidi, haido, haida. Chtěli se vzdát Američanům, Rusů se báli víc.   

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Brunov a spol. odjeli v červenci, většinu zařízení bytu slečny von Steinhof si odvezli s sebou.

Moje matka, které bylo pět let, si také osvobození pamatuje, i když ne v Praze. Pobývala od března s babičkou a dvěma mladšími sourozenci u známých v Nenačovicích, protože ve městě neměli co jíst. Venku se přece jen dalo něco sehnat. Nad Palečkovic stodolou byla vidět rudá záře a někdo říkal: Praha hoří. Panímáma Palečková pak postavila na okno rádio, asi jediné ve vsi, a z toho se dozvídali, co se děje. Na Panské louce se objevili Rusové. Myli se v Kačáku, prali prádlo a rozdávali dětem krystaly cukru na cucání.