Alena Scheinostová: Palimpsesty
Vyplatí se umýt si sem tam auto. Nejen že pak svět přes čelní sklo vypadá zářivěji. Ale možná se vám stane to, co mně: učiníte objev. Škodovka z bazaru, se kterou už několik let jezdím, je totiž vlastně palimpsest. Jenže až doteď nebylo pod – ehm – patinou poznat, že měla dřív na dvířkách polep. Logo, slogan, telefonní číslo. Jak se teď blýská, najednou jsou vidět zřetelné stopy.
Trochu je mi líto, že dvířka odhalila něco tak přízemního, jako je reklama. O co bych byla radši, kdyby tajila báseň nebo alespoň recept na koláč! Možná bych mohla zkusit přepsat ta zastřená čísla sama: deset deka tuku, vejce, jeden tvaroh – ať se za pár let potěší zase další majitel, pokud se tedy škodovička do té doby nerozpadne.
Čtěte také
Právě takhle postupovali starodávní písaři. Pergamen byl drahý, skoro jako dnes to auto, a tak psali, škrabali a přepisovali znovu a znovu, jak tuší každý, komu se kdy podařilo odmaturovat.
Už badatelé tzv. kostnické školy si v 60. letech minulého století všimli, že praxe palimpsestu jako opakovaného mazání a přepisování původního textu odpovídá tomu, jak se během dějin jedna přes druhou přepisují kulturní vrstvy. Ve středověkých klášterech mnohdy zmizela z pergamenů díla antických klasiků, jako Titus Livius nebo Plautus, a jejich dějiny Říma nebo Komedii o hrnci překřičely biblické texty. A právě tak na antické vzdělanosti a kultuře vyrostla vzdělanost a kultura křesťanská. Bingo!
Čtěte také
Ale aby nevznikl dojem, že se tu křesťanským textům nadržuje, dodejme, že se přepisovaly i starší církevní zápisy. Tak třeba vídeňský badatel Grigory Kessel takhle před třemi roky objevil ve Vatikánské knihovně starosyrské znění části Matoušova evangelia, převrstvené pozdější řeckou a nakonec gruzínskou verzí. Ta byla z 10. století.
Vědec nad takovými objevy jásá. V matce odrůstajících potomků se ale rozezní nostalgická struna. Vzpomene si na všechny ty palimpsesty v písance pro první i druhou třídu, kdy jsme donekonečna psali, gumovali a zmizíkovali a psali nanovo, dokud příslušné dítě nevykroužilo aspoň takové bé, aby ho pustili do dalšího ročníku. Co na tom, že teď, na prahu samostatné existence, už zase píše jako čuňátko?!
Čtěte také
Vzpomene si na ixkrát přemalovanou stěnu v kuchyni, kam některé z nich opakovaně vyjádřilo svého ducha voskovkami, na přetřená futra vchodových dveří, kam jsme zaznamenávali, jak rok po roce rostou. Na školní notýsek, kam pod záznam „Přinesu 20 Kč na školní výlet“, vyrytý propiskou těsně nad řádek, vepsala pančitelka „Netlač při psaní!“ s takovou razancí, až se to propsalo i na další stránku.
A pak zmíněná matka zatlačí slzu, oklepe se a půjde si zase po své práci. Auto už má umyté, co takhle dát se do díla? Napadá mě třeba napsat detektivku. Vražedný plán by byl odhalen podle písma vyrytého příliš průbojnou propisovačkou do spodních stránek bloku, do kterého si pachatel sumíroval, na co se chystá. Stránku se zápisem sice odtrhl, ale ty pod ní ho prozradily.
Čtěte také
Nejspíš už to tu bylo. Tak jako evangelium podle Syřanů, Titus Livius nebo reklamní slogan na naší škodovičce. Převrstvila bych to ale po svém, to dřívější by jenom sem tam prosvítalo. A koho by to nebavilo, může vzít gumu a napsat si přes to zase svoji verzi.
Nejposlouchanější
-
Když máma spala. Strhující autobiografický deník patnáctileté Beatrice Landovské
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu
-
Josef Uher: Albína. O křehkém přechodu mezi dětstvím a dospíváním na venkově počátku 20. století
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


