Zbyněk Černík: O jazycích trochu jinak

Ve Španělsku se ani nejvíc nerozšířila, jen se jí tam věnovala největší pozornost, poněvadž zatímco všude kolem tehdy ještě zuřila světová válka, neutrální pyrenejský stát si mohl dovolit zabývat se i „méně důležitými“ záležitostmi, jako byla zmíněná epidemie.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O smrtích a smrťácích

Ještě míň si Španělsko zaslouží rčení: „Je to pro mě španělská vesnice,“ které používáme v souvislosti s něčím, o čem nemáme ani zdání. Činí tak především Češi, ostatní národy si vybrali jiné „obětní beránky“. „Graecum est, non legitur, je to řečtina, nečte se,“ psali středověcí písaři na okraj rukopisů, když narazili na řecký text, kterému – na rozdíl od latiny – nerozuměli.

Od nich se inspirovali Angličané, ale i sami Španělé: „It´s all Greek to me, je to pro mě řečtina,“ říkají ti první a „Es griego para mí“ čili totéž ti druzí. Francouzi upřednostňují Číňany, přesněji řečeno čínštinu: „C´est du chinois pour moi, to je pro mě čínština,“ a Němci nás, Čechy: „Das ist mir ein Böhmisches Dorf“, „Je to pro mě česká vesnice.“

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vrátit, či nevrátit

Jeden národ to prostě s oblibou hází na druhý. Platí to třeba o Francouzích a Angličanech, kteří spolu v minulosti často válčili – jednou dokonce celých sto let! – a příležitostně se spolu škorpí dodnes, a to i jazykově. Když se například někdo odněkud nenápadně vytratí, třeba i bez placení, Francouzi – stejně jako my sami – mluví o zmizení po anglicku (filer a l´anglaise), kdežto pro Angličany jde, samozřejmě, o mizení po francouzsku: Take French leave.

Ze jména národa a jeho odvozenin se může stát přímo politicum. Jako tomu bylo po srpnu 1968, po okupaci Československa armádami Varšavského paktu, kdy jsme z pochopitelných důvodů zanevřeli na našeho velkého východního bratra, což se projevilo v různých oblastech života včetně gastronomie. Z pultů bufetů téměř přes noc spontánně zmizela ruská vejce a nahradila je „nevinná“ Henri vejce. Pravda, následující Husákova normalizace dotčené vejce brzy znovu poruštila, ale to už by byla jiná kapitola.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Učme se od přírody

Něco podobného, byť trochu diskutabilnějšího, se odehrálo roku 2003, když vypukla válka v Iráku neboli druhá válka v Zálivu. USA se tehdy i přes nesouhlas Rady bezpečnosti OSN rozhodly vojensky zlikvidovat režim diktátora Saddáma Husajna, což se příliš nezamlouvalo některým jejich evropským spojencům v čele s Francií. Ta se odmítla na americké akci podílet a Američany to natolik rozzuřilo, že svou oblíbenou fastfoodovou lahůdku, hranolky – v americké angličtině French fries – přejmenovali na Freedom fries, hranolky svobody! Ale když se časem ukázalo, že všechno je jinak, než se čekalo, americké svobodné hranolky se opět staly francouzskými.

Pokud vám to něco připomíná, nemusí nutně jít o podobnost čistě náhodnou. Jenže když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že by vlastně nebylo vůbec špatné, kdyby si národy a státy, které si spolu potřebují takříkajíc vyřídit účty, si ty účty vyřizovaly tímhle způsobem. Jenom tímhle způsobem. To by šlo, ne?