Zbyněk Černík: Vrátit, či nevrátit

Část těchto památek se opravdu vrátila, ale většina jich dosud zůstává na svém místě. Odpůrci jejich navrácení argumentují mj. tím, že „inkriminované“ předměty nebyly ukradeny, ale legálně vyvezeny na základě souhlasu místních úřadů. Jak to bylo ve skutečnosti, lze ovšem dnes už těžko říct.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Učme se od přírody

Ať tak či onak, podobný „přesun“ kulturních pokladů zažilo už před několika stoletími i české království. Roku 1648, na samém konci třicetileté války, se o to na území rakouského císařství, jehož jsme byli součástí, zasloužilo Švédsko.

To tehdy bylo významnou evropskou mocností, ale kulturně za kontinentem pokulhávalo, a tak se s tím jeho královna, královna Kristina, rozhodla něco dělat. Vyslala do Prahy vojáky, kteří měli jeden jediný úkol: Zmocnit se obrazů, soch, rukopisů a dalších uměleckých děl nevyčíslitelné hodnoty, které se tu tehdy v hojném množství nacházely.

Vojáci svou misi splnili na výbornou: vyrabovali tzv. Kunstkomoru císaře Rudolfa II., Břevnovský a Strahovský klášter, ušetřeny nezůstaly ani šlechtické paláce. Byla to vlastně první velká kulturní výměna mezi oběma zeměmi, i když pravda, poněkud jednostranná.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O (ne)pomíjivosti

Nedlouho nato Kristina přestoupila na katolictví, abdikovala na švédský trůn a odešla do ciziny. Část „pražského lupu“ si vzala s sebou, ale hodně toho zůstalo ve Švédsku. Po svém popřevratovém nástupu do prezidentské funkce to připomněl Václav Havel a vyjádřil naději, že by se něco z odvezených artefaktů mohlo vrátit do Čech.

U příslušných švédských institucí se ovšem nesetkal s velkým pochopením. I od nich zaznívaly argumenty proti navrácení: dotčené umělecké předměty jsou dnes ve Švédsku už déle, než byly v Čechách, díky svému přesunu do Skandinávie byly uchráněny před zkázou či přinejmenším poničením, a tak dále.

Jediným ústupkem švédské strany nakonec bylo několikaměsíční zapůjčení jednoho z odvezených předmětů, takzvané Ďáblovy bible, známé též jako Codex gigas, do Prahy. Jde o vzácný rukopis, pocházející z benediktinského kláštera v Podlažicích a v současnosti uchovávaný ve stockholmské Královské knihovně.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vivat Liber!

O několik let, vlastně desetiletí později, měl tenhle „případ“ neoficiální pokračování. Jeden můj známý na cestě po Švédsku přenocoval v téměř prázdném autokempu kdesi daleko za polárním kruhem. Při té příležitosti se spřátelil s jeho majitelem, jinak to amatérským malířem, a večer, u láhve z Čech dovezené vodky, si s ním povídal o tom, co spojuje jejich země.

Mj. se před ním trošku zlomyslně zmínil o oné velké kulturní loupeži v 17. století. Barvitě vylíčil, co všechno tehdy Švédové v Praze pobrali – v neposlední řadě obrazy mistrů jako da Vinci, Rubens, Tizian nebo Breughel. Milý majitel překvapeně valil oči, zjevně o tom nikdy neslyšel, byla to pro něj naprostá novinka.

Když druhý den český návštěvník odjížděl, stál majitel u brány a v ruce držel rozměrný plochý předmět. Byl to, jak se ukázalo, do papíru zabalený obraz. Majitel známému vysvětlil, že chce aspoň částečně napravit někdejší neomluvitelné chování svých krajanů v Praze, a proto mu věnuje jeden ze svých vlastních výtvorů.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O zlatě

Známý mu poděkoval, ale měl naspěch, a tak obraz vybalil, až když zastavil u pumpy pro benzin. Co si budeme povídat, Tizian ani Breughel to nebyl. Byla to neskutečná mazanice. Známý se rozhlížel, kam by ji hodil, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Uvědomil si, že její tvůrce sice zjevně netuší, která bije, ale v každém případě projevil dobrou vůli. A když je dobrá vůle…