Daniel Raus: Motýlí křídla

Za okamžik přišla odpověď. Omlouval se. Příčinou byla tchyně, která v pět ráno podlehla pokušení venčit psa, což se jí – stejně jako ten pes – vymklo z ruky. Dodal, že jeho ostatně vzbudila taky, a že s ní bude mít pohovor. Tak to tedy hodně štěstí, pomyslel jsem si.

Čtěte také

Daniel Raus: Komedie zvaná život

Ono vytržení ze spánku mělo ale zajímavý efekt. Zapamatoval jsem si velice podivný sen. Podle expertů máme – jak známo – spoustu snů, jenom zlomek z nich si ale dokážeme zpětně vybavit. A protože já jsem v tomhle směru extrémista, nepamatuju si nic. Prakticky všechny noční výlety mojí duše zůstávají zapomenuty v nekonečné říši spánku. A vlastně nevím, jestli je to štěstí, nebo smůla.

Existují ale výjimky, a tohle byla jedna z nich. Jak řečeno, můj sen byl prapodivný. Zdálo se mi totiž slovo. Nemyslím zvuk, že by někdo něco řekl, nemyslím ani nápis v podobě písmen, znaků či kaligrafie. To slovo se prostě zjevilo, přiletělo, rozvinulo se, jako když motýl po dlouhém pobytu v kukle poprvé napne zmačkaná křídla.

Čtěte také

Daniel Raus: Aspoň trochu fajn

Bylo to slovo „drakulace“. V životě jsem nic takového neslyšel a pochybuju, že daný výraz vůbec existuje. Pro jistotu jsem se ale dotázal vševědoucí umělé inteligence. Ta se na chvíli odmlčela, cítil jsem, jak to v ní šrotuje. Poté oznámila, že s uvedeným slovem se na svých pofidérních stezkách vůbec nesetkala. Takže bylo jasno. Zrodilo se slovo „drakulace“ a já jsem si položil otázku, co by asi tak mohlo znamenat.

Zní trochu pohádkově, říkám si, takže „drakulace“ by mohla být gratulace mezi draky. Případně u desetihlavé saně ocenění mezi jednotlivými dračími hlavami. Nebo je to pohádkové dovádění dorostu v dračí školce. Případně by to mohly být veselé hry dětí s papírovými draky v podzimním větru, tedy cosi malebného v duchu obrázků Josefa Lady. Nebo to budou naopak drakonické plány zločince v temném hororu na způsob Alfreda Hitchcocka.

Čtěte také

Daniel Raus: Desátník

Buď jak buď, říše slov je neskutečně rozmanitá, pestrá a barevná, zjevně prochází spánkem i skutečností, zrovna jako říše motýlů. Rodí se přitom stále nové a nové výrazy, jednoduše přiletí a rozvinou se, jako když motýl poprvé napne zmačkaná křídla. Slova mají moc těšit a léčit, stejně jako deptat a ničit. Ale nejen to.

Když zazní, je to jako mávnutí motýlích křídel, jež není radno podcenit. Hlavně od té doby, co přišel Američan Edward Lorenz s myšlenkou „motýlího efektu“. Tvrdil, že náš svět je propojený daleko víc, než by se mohlo letmým pohledem z vesmíru zdát. Což má vážný důsledek. V našem obřím systému může mít titěrná a zdánlivě zanedbatelná záležitost kolosální vyústění. Mávnutí motýlích křídel někde v Africe spustí řetězec událostí, které nakonec vedou až k tornádu na Floridě. Říše motýlů prostě není bezmocná.

Stejně jako říše slov. Myslím si ale skromně, že moje „drakulace“ až tak velký otřes nezpůsobí. Spíš jenom hurónský chechtot v rozjařené pospolitosti draků.