Daniel Raus: Desátník

Dotázal jsem se na to umělé inteligence, která mě uklidnila s tím, že jazyky, nářečí a různé slangy se odjakživa vyvíjejí samostatně, takže odlišný význam téhož výrazu není výjimečný jev. Třetí světová z toho nebude. Hlavně příbuzné jazyky se prý přímo vyžívají v tomto druhu mezinárodního soužití.

Čtěte také

Daniel Raus: Červenec

Máme to tak s Němci, máme to tak s Chorvaty, nic se ale nevyrovná polštině. Když se vydáte na sever, napadne vás, že sousedé Poláci mají originální smysl pro humor. Narkomana překvapí, že droga tam není droga, ale silnice. Že sklep tam není sklep, ale obchod. Pokud si naléhavě potřebujete odskočit, pak vězte, že zachód není záchod, ale západ. A mimochodem, zapach není zápach, ale – div se světe – vůně.

Taky vás překvapí, že krzeslo je obyčejná židle a kibic je docela sympatický fanoušek. Pochopíte, že serek není pokus o sprosté slovo, nýbrž chutný sýr. Zakaz palenia není varování místnímu pyromanovi, ale žádost, aby si kuřák odpustil cigaretu. A když uvidíte oznam, že podlaha je sliska, neznamená to, že po ní prošla horda slimáků, ale že ji právě někdo umyl, tak může ještě chvíli klouzat.

Čtěte také

Daniel Raus: Imunita

No, a pak je tady to hlavní, kvůli čemu to rozebírám: miš není myš, ale medvěd. Právě u toho se chci zastavit, neboť bratři Poláci mají slavný exemplář, který se jmenuje miš Wojtek. Je to hrdina druhé světové války, ne jen tak někdo. Jeho neskutečný příběh začal u íránského chlapce, který měl malé, sotva narozené medvídě. S polskými vojáky ho vyměnil za konzervy s jídlem. Medvídě dostalo jméno Wojtek. Zbytek je historie.

Mezi vojáky totiž Wojtek zapomněl, že je medvěd, a choval se jako jeden z nich. Ráno ke snídani se naučil pít kávu, večer pro něj byla odměnou lahvička piva. Rád si zakouřil, ačkoliv cigaretu někdy snědl. Naučil se pochodovat i salutovat a zásadně spal ve stanu s vojáky. Když byl větší – a taky už pořádně těžký – pořídili mu zvláštní bednu. Wojtkovi bylo ale v noci smutno, tak se většinou stejně přitulil k lidským kamarádům.

Čtěte také

Daniel Raus: Křížek a jednička

Co je nevídané, to bylo jeho vojenské umění. S Poláky se na straně spojenců účastnil řady bojů, nejslavnější byla bitva o italské Monte Casino. Wojtek sám nosil bedny dělostřeleckých granátů, které jinak tahali čtyři muži. Začínal oficiálně jako vojín s identifikačním číslem, aby mohl být zařazen do transportů své roty. Na konci války byl ale povýšen do hodnosti – pozor – desátníka.

Po válce se stal Wojtek skutečnou celebritou v Polsku i v Británii. Zpívaly se o něm písně, psaly se o něm knihy, točily se o něm filmy, jeho jméno nesla dokonce značka piva. Jako veterán žil pak ještě dlouho v zoologické zahradě ve skotském Edinburghu.

Čtěte také

Daniel Raus: Zrcadlo

Takže. Když zajedete až nahoru k severnímu moři do Sopot – jako jsem tam já zajel – a vydáte se ke kostelu svatého Jiří – jako jsem se tam já vydal – potkáte rozesmátého míšu Wojtka, jak sedí na bedně granátů. Nemusíte salutovat. Tedy, pokud jste to – jako já – dotáhli aspoň k hodnosti četaře.

To by byl ale úplně jiný příběh.