Daniel Raus: Zrcadlo
Tak se nám letopočet zase jednou překlopil a za zvuku dělobuchů a petard byly přesýpací hodiny světa opět otočeny. Dal jsem si při té příležitosti předsevzetí, že se nebudu trápit žádným předsevzetím. Místo toho jsem ráno vstal – tedy, spíš dopoledne – a zahleděl jsem se do zrcadla. Člověk za sklem vypadal stejně jako včera, a současně byl jiný.
Zjevil se mi v tom zrcadle taky pomyslný veletok života, a nad ním starověká moudrost pana Herakleita, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. Můžete si to vyzkoušet, což jsem já učinil mockrát. Na vlastní kůži pocítíte, jak se řeka mění, ačkoliv je naoko stejná.
Čtěte také
Herakleitos žil v Efezu, a nevíme o něm skoro nic. Snad jen to, že pocházel z královské rodiny a že se netěšil velké popularitě. Proč ho lidé neměli rádi, toť otázka. Někdo tvrdí, že se choval povýšeně, podle jiných to zavinila jeho samotářská povaha. Možná bylo ale všechno jinak. Lidem nevoněla ta provokace. Tvrzení, že všechno se pořád mění, že se to týká jich samotných, že dokonce i slunce na nebi je vždycky nové, a žádný pevný bod v dosahu není.
Lidi tohle neradi slyší, říkám si, občas nějaký ten pevný bod potřebují. Mimochodem, já taky. Kdo tvrdí, že stálá je pouze změna, činí tak na vlastní riziko. Pomyslná řeka v mém zrcadle zatím proudí dál, a mně se v mysli promítá film z dávných časů. Přesně vím, co ho spustilo.
Čtěte také
Dva dny před koncem roku zemřel totiž v Americe jeden z mých oblíbených prezidentů, Jimmy Carter. Dožil se sta let a na tom filmu je věta z jeho inauguračního projevu. Vlastně to nebyla jeho věta. Citoval svoji učitelku ze střední školy. Znělo to asi takhle: Musíme se přizpůsobit době, která se mění, a přitom se držet principů, které se nemění.
Tedy cosi jako moje zrcadlo a v něm pomyslná řeka života, jež neustále plyne, a přece chceme, aby byla stejná. Protože řeka – jak známo – není pouze voda.
Čtěte také
Jimmy Carter měl ohromnou smůlu. Jeho prezidentování postihla řada katastrof – navíc v nejhorším čase. A tak po čtyřech letech prohrál s Ronaldem Reaganem, což je paradoxně můj další oblíbený prezident. Byli to rivalové, jeden demokrat, druhý republikán, osobnosti protichůdné, a přece se oba drželi oněch principů, které se nemění. Herakleitovi by se líbily, protože podle něj nejkrásnější harmonie vzniká inteligentním sporem protikladů.
Napadla mě ale otázka: Kdo byla vlastně ta učitelka ze střední školy, kterou Jimmy Carter citoval? Dotázal jsem se vševědoucího internetu, a ten mi sdělil cosi velice pozoruhodného. Ta paní se jmenovala Julia Colemanová. Její otec byl baptistický kazatel, a ona se narodila jako pohybově a zrakově postižená. Přesto vystudovala a začala učit. Vynikala intelektem, šarmem a milou povahou.
Čtěte také
Stala se ředitelkou školy, která pak sloužila jako modelový příklad. Zaváděla nové metody a v některých aspektech ovlivnila celé americké školství. Zemřela jen pár let před okamžikem, kdy se jeden z jejích žáků stal americkým prezidentem a po přísaze na Bibli s úctou citoval její slova.
Takže. Člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky, slunce je pořád nové, a dokonce i moje zrcadlo odráží neustálou změnu. Naštěstí ale řeka není jenom voda, slunce to má za dlouho, a mému zrcadlu jsou ty změny úplně egál.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
