Zbyněk Černík: Kinoautomat trochu jinak
Ti z vás – chci říct z nás – kdo patří ke starší generaci, si jistě vzpomínají na tzv. Kinoautomat. Byl to zřejmě první interaktivní film na světě, který v šedesátých letech minulého století slavil obrovské úspěchy na světové výstavě Expo 67 v Montrealu a pak i u nás, konkrétně v pražském kině Světozor.
Zápletka byla jednoduchá: U dveří pana Nováka, jehož ztělesnil Miroslav Horníček, zazvoní půvabná mladá sousedka, která je téměř nahá – má na sobě jenom osušku. Nedopatřením se jí zabouchly dveře bytu, a tak teď pana Nováka prosí, aby ji pustil k sobě. Ten ovšem váhá, protože se každou chvíli může vrátit manželka, a znáte to.
Čtěte také
Dilema, zda pustit, nebo nepustit, stejně jako několik dalších důležitých kroků, za něj proto měli vyřešit diváci tím, že stiskli jedno ze dvou tlačítek přidělaných k sedadlům. Zelené znamenalo ano, červené ne. Většina rozhodla, co bude dál.
Tak právě na tuhle scénu jsem si před časem vzpomněl, když jsem na pavlači před naším bytem zaléval stromek a najednou se mi zabouchly dveře. Z vyhřátého bytu jsem vyběhl skoro stejně spoře oblečený jako krásná hrdinka zmíněného filmu, jen v tričku a slipech, a stejně jako ona jsem byl doma sám, takže mi neměl kdo otevřít. Tady ovšem veškerá podobnost s Kinoautomatem končí – na rozdíl od něj jsem totiž svou prekérní situaci musel řešit bez pomoci filmových diváků.
Čtěte také
Začal jsem klepat na dveře svých sousedů a při té příležitosti jsem si uvědomil, že vlastně nikoho z nich neznám. Zatímco v devadesátých letech, kdy jsem se do našeho domu nastěhoval, na pavlači ještě vládla jakási sousedská pospolitost, v průběhu následujících desetiletí se obyvatelé ostatních bytů několikrát vyměnili a naše vzájemné vztahy se minimalizovaly a anonymizovaly.
Tak jako tak mi nikdo neotevřel. Byla neděle, a všichni zřejmě trávili víkend mimo domov. Ale nevzdával jsem to – co jiného mi ostatně zbývalo – a na několikátý pokus jsem konečně zaznamenal úspěch. Dveře jednoho z bytů se opatrně pootevřely a za nimi se objevil člověk, který se směsicí češtiny a nějakého dalšího slovanského jazyka zeptal, co se děje. Pochopil jsem, že mám sousedy Ukrajince. A taky mě napadlo, že se karta, i když jen na chvilku, paradoxně obrátila. Nehledě na aktuální mezinárodní situaci teď pomoct nepotřebují oni, ale já!
Čtěte také
Vysvětlil jsem, co mě potkalo, a poprosil jsem o zapůjčení telefonu: Potřebuju si zavolat do pojišťovny, aby mi poslali zámečníka, který mi otevře dveře.
Muž mě pozval dál a já jsem si zatelefonoval, ale v pojišťovně to vzal robot, se kterým nebyla kloudná řeč – špatně mi rozuměl a „domníval“ se, že chci nahlásit autonehodu – takže to chvíli trvalo. Ukrajinec a jeho žena mi mezitím poskytly „první pomoc“: dostal jsem kávu a byly mi zapůjčeny kalhoty. Ukázalo se prostě, že to jsou fajn lidi.
Nakonec jsem se přece jenom protelefonoval k živému operátorovi a vše dobře dopadlo. Vlastně přímo výborně: díky „kinoautomatické“ zkušenosti teď já a moji sousedé o sobě víme. A to vlastně není tak málo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.