Daniel Raus: Vitráž

Má to svůj důvod. Autorem té vitráže je totiž velký malíř Marc Chagall, u kterého většina věcí s naprostou samozřejmostí vzdoruje zemské přitažlivosti a řídí se vlastními zákony letu a pádu. Vitráž je v anglickém Chichestru – v tamní katedrále. Jejím tématem je závěr biblické knihy Žalmů, konkrétně poslední žalm, číslo 150: Všechno, co žije, všechno, co dýchá, ať slaví Hospodina. Završení knihy, plné modliteb.

Čtěte také

Daniel Raus: Testament

V Chichestru jsem se kdysi setkal se zajímavým novinářem. Jmenoval se Terry Anderson, byl známý po celém světě, jeho příběh se dostal do všech médií, jeho kniha se prodávala jako bestseller. Šéfoval kanceláři agentury AP v Bejrútu, když ho na ulici unesli islámští teroristé z Hizballáhu. V Libanonu se právě odehrávala občanská válka, západní novináři byli snadným terčem. A taky obchodním artiklem. Dali se výhodně měnit za pochytané teroristy.

Terry Anderson nebyl jedinou obětí únosu. Byl na tom ale ze všech nejhůř. A v zajetí zůstal nejdéle: necelých sedm let. Dohromady rok a půl strávil v jakýchsi sklepních samotkách. Běžně byl spoután řetězy, teroristé ho drželi se zakrytýma očima, často ho převáželi z místa na místo a strkali ho svázaného do rakve, což člověku věru náladu nezvedne. Snažil se počítat dny, ačkoli v temných sklepech často ani nevěděl, jestli je den nebo noc. Když napočítal tisíc, začal bít hlavou o stěnu, až byl celý od krve.

Čtěte také

Daniel Raus: Harampádí

Když posloucháte takový příběh, zapíše se vám do paměti na zbytek života. Bylo nás tam v Chichestru pár novinářů, ptali jsme se Terryho trochu naivně, jak to všechno dokázal přežít. Řekl, že má od přírody zaťatou povahu, že kdysi prošel tvrdým výcvikem amerického mariňáka a působil jako válečný zpravodaj ve Vietnamu. V tom to ale podle něj nebylo. Prostě tu sílu vždycky nějak našel. Únosci mu po nějakém čase dovolili mít Bibli, a on se dlouhé hodiny modlil, ale zjistil, že vlastně vůbec nemluví k Bohu, ale k sobě.

Když se konečně dostal na svobodu, poprvé uviděl svou dceru. Bylo jí šest let, měla na sobě červený kabát a na tváři zářivý úsměv. Myslel si, že naskočí rovnou do života, ale ono to nešlo. Psychologové mu řekli, že návrat bude trvat stejně dlouho jako zajetí. Nejspíš ale trval mnohem déle.

Čtěte také

Daniel Raus: Sirky

Od setkání v Chichestru jsem Terryho osudy nesledoval. Nedávno ale zemřel, tak jsem se dozvěděl, že se stačil třikrát oženit a třikrát rozvést, že na Íránu vysoudil 26 miliónů dolarů, které za pár let kompletně rozházel, takže vyhlásil bankrot. Učil na několika univerzitách, hodně peněz dal na charitu a snažil se pomáhat lidem s podobným osudem. Nevím proč, ale nějak mi to k němu všechno pasuje.

Chagallova vitráž v katedrále v Chichestru je celá v pohybu. Lidé, zvířata, hudební nástroje hrají a poletují ve stavu bez tíže. Úplně nahoře je král David se zlatou korunou. Všechno směřuje vzhůru. A celá tahle závěrečná modlitba – modlitba číslo 150 – má barvu zářivě červenou.