Daniel Raus: Sirky

1. únor 2024

Snažím se zatopit v krbu. Škrtám sirky, jednu za druhou, ale žádná nehoří. Nejsou navlhlé, ležely přece dlouho v kuchyňském šuplíku. Spíš to bude nějaká špatná várka. Jedna sirka je tenká, škrtnutím se zlomí. Vybavuje se mi v paměti otázka, kterou jsem řešil v dětství a nikdy jsem na ni nenašel odpověď. Proč jsou na krabičce od sirek namalované nůžky?

Za prvé by se do tak malé krabičky nevešly. A za druhé to nedává smysl. Jsou tam přece zápalky. Netušil jsem v té době, že jistý Belgičan jménem René Magritte namaloval geniální dílo, nazvané „Zrada obrazu“. Je na něm dýmka, pod kterou napsal „tohle není dýmka“. Donekonečna se dá tím pádem debatovat o pravdivosti či nepravdivosti toho obrazu, stejně jako o pravdivosti či nepravdivosti umění vůbec. A samozřejmě i veškerého našeho pozorování a poznání.

Čtěte také

Moje krabička se zápalkami ale filosofickou ambici nemá. Je na ní obrázek nůžek a nad nimi prostý nápis „nůžky“. Aspoň že to dali anglicky, říkám si a zkouším další sirku. Opět bez kýženého výsledku. Zkouším znova. Nic. Házím sirku do krbu. Pravda je, že na těch nálepkách nebyly vždycky nůžky. Byl tam taky klíč, nebo tři červené růže, a dokonce i ta dýmka, nad kterou bylo suše napsáno „dýmka“.

Vzal to ďas, další sirka zase nic. Přemýšlím, kde jsem je koupil, škrtám ještě jednu a v paměti mi vyskakuje zásadní zážitek z dávných dob. Se dvěma kamarády ze třídy jsme na opuštěné křižovatce a provádíme experiment podpalu celé krabičky, kterou jsme předtím doma tajně lupli. Zápalky unisono vzplanou, hořící krabička padá k zemi a my objevitelsky zíráme na její postupný zánik. Je pro nás předchůdcem veškeré pyrotechniky a okázalých ohňostrojů světa.

Čtěte také

Škrtám dál a najednou se dostavuje úspěch. Zápalka v pořadí osmá, spočítal jsem to. A zvláštní je, že mě ten samozřejmý ohýnek nakonec překvapil. Po sérii debaklů člověk holt nic dobrého nečeká. Podpaluju papír v krbu, plamen se šíří a působí čistě, jako v pohádce Hanse Christiana Andersena o děvčátku se zápalkami.

Je to smutná pohádka. Všude mrzne, jen praští, děvčátko jde naboso po ulici, nemá střevíce ani čepici ani rukavice. Snaží se prodávat zápalky, které ale nikdo nekupuje, a ona se bojí vrátit domů, protože by na ni bylo zle, že nic neprodala. Za okny se svítí, až ven voní pečeně. Děvčátko je zkřehlé, ruce skoro necítí. Posadí se tedy mezi domy, škrtne zápalkou, aby se aspoň trochu zahřálo.

Čtěte také

A v tom čistém plaménku se jí najednou zdá, že sedí u teplých kamen, která příjemně hřejí. Všechno ale zmizí, když sirka zhasne. Škrtne tedy druhou a vidí prostřený stůl s dobrotami na talíři. Další zápalka ukáže krásně ozdobený vánoční strom. A když zapálí ještě jednu, zjeví se jí babička, jediný člověk, který ji měl v životě rád. Sirky ale vždycky dohoří a v tu chvíli mizí i ono zjevení, tak zapaluje všechny, aby udržela babičku u sebe. Ráno najdou lidé zmrzlé děvčátko, jež se usmívá, a oni netuší, co krásného vidělo cestou do nebe.

Koukám na plameny v krbu. Dřevo příjemně praská, přemýšlím o děvčátku a zápalkách, a po vzoru toho Belgičana s dýmkou říkám: „Tohle není pohádka.“

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.