Marie Nováková: Ať žijí upíři!
Nizozemský lékař a upírobijec Van Helsing prohrál boj s hrabětem Drákulou. Prohrál ho na celé čáře. Drákula a jiní jemu podobní přežívají staletí. Na konci 19. století nám Bram Stoker ukradl vampýra, naše slovanské mytologické strašidlo, zobrazované jako chlupatá, zubatá létavá potvora, anebo jako nehmotná bytost proměňující se dle potřeby ve zvířata i lidi.
Stoker z něj udělal tajemného charismatického šlechtice a ubytoval jej v Transylvánii, kde do té doby neměli o upírech ani ahnung. Drákula se za pomoci lodi a čtyř beden rodné hlíny dostal do Anglie a odtud bleskově infikoval literaturu a film a tato epidemie trvá dodnes. Nový film Nosferatu budiž toho důkazem.
Čtěte také
Ani mě se upírská nákaza nevyhnula. Přihodilo se mi to dokonce mnohem dřív, než mým vrstevnicím. Ty propadly kouzlu dekadentních, bledých mladíků, neodolatelně přitahujících mladé dívky, ačkoli pro ně představují smrtelné nebezpečí, v počátcích puberty, tak, jak to má být. Já jsem nikdy netoužila být svedena a raněna upírem, nicméně už v první třídě jsem předstírala, že upír jsem.
Celé to vzniklo proto, že jsem si ve svém volném čase mohla dělat, co se mi zachtělo, ale musela jsem být do setmění doma. Bylo mi to trapné, nerada jsem přiznávala, že podléhám nějakým výchovným pravidlům. A tak jsem kamaráda, se kterým jsem chodila ven, přesvědčila, že jsem upír a před západem slunce se musíme rozloučit, nikoli proto, že mě naši čekají, ale protože bych ho jinak musela proti své vůli kousnout do krku a vysát.
Čtěte také
Na konci první třídy mi ten kamarád oznámil, že ví, že kecám, a tak naše přátelství poněkud ochladlo. Než se tak stalo, podařilo se mi nastudovat spoustu detailů ze života upírů, abych mu mohla vyprávět o svých nočních dobrodružstvích.
Toto studium se zúročilo o rok později, když jsem založila se svým bratrancem divadelní soubor Netopýr a naše dramaturgie spočívala v pravidelném uvádění autorských hororů. Představení byla z velké části improvizovaná, a ne vždy se nám podařilo udržet formu, a hlavně naši divokou fantazii na uzdě. Skoro nikdy jsme neměli vymyšlený konec, a tak jsme vršily hrůzy jednu na druhou, dokud jsme se úplně nevyčerpali.
Čtěte také
Publikum, rozuměj naši rodiče, začasté hlasitě žádalo, aby už byl konec. Nebo dokonce začalo odcházet pro kávu, víno, na cigaretu, anebo úplně! Doufám, že za tu neúctu k vystupujícím umělcům je výjev, jak můj bratranec s papírovou maskou Drákuly vystupuje z peřiňáku coby rakve v plápolavém svitu svic, budí z klidného spánku dodnes. Ostatně měli by se mít na pozoru.
Teď, v dospělosti, když jsem si velkou část divadelních snů splnila, mám znovu chuť na nějakou neseriózní upírštinu. Je to silnější než já. To víte, jak se jednou člověk nakazí…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka