Tereza Horváthová: Hněv a pohádky
V lednu by se nemělo psát o něčem smutném, ani o něčem, co nás rozčiluje, popuzuje, vytáčí a hněvá. Jenže to je těžké, krásné a dobré věci se jen těžko sdělují... Žijeme je tady a teď a jsou většinou docela banální. Dějí se v malých gestech, ve slovech, při zpěvu nebo co já vím, když se mamince, která už si většinu svého života nepamatuje, zničehonic na procházce vynoří z paměti dokonalá vzpomínka.
K paměti se vztahuje i tenhle příběh bez konce. Je dva dny před Vánoci a volá mi náš soused z chalupy, zajištěný podnikatel v životním prostředí, milovník sekaček, milimetrového trávníku, hromad dříví a své dokonale zrekonstruované haciendy, kterému už léta překáží naše více než sedmdesátileté modříny.
Čtěte také
Je to člověk mladší než my, na lecčems bychom se možná v životě shodli, ale dělí nás ty stromy... Co dělat. Pro nás jsou nádherné a vznešené modříny plné ptačího zpěvu nemizející paměť, vzpomínka na babičku, která zemřela moc mladá a v té vesnici si vytrpěla svoje, jak říkají místní, co si ji pamatují. To ještě ovšem náš soused nebyl na světě a nic takového ho ostatně nikdy nezajímalo.
Spíš se zajímá o to, jak si pořídit víc míst, o které se musí starat a sekat na nich trávu. A o to, že mu modřínové jehličky ucpávají okapy jeho na černo postavených dřevníků. A o zimní a letní pneumatiky svých esúveček. Inu proti gustu žádný dišputát! Tenhle chlapík mi volá dva dny před Štědrým dnem, že prý má doma stromolezce, co naše modříny přiřeže podle naší domluvy.
Čtěte také
Potíž je v tom, říkám mu do telefonu, že žádná domluva nebyla. On však mele svou. Ať si prý píšu své pohádky a nestarám se o to, čemu nerozumím, tak nějak to říká. Že ty modříny mu otravují život, jeho a jeho blízkých, neboť hrozí, že mu spadnou na haciendu a rozbijí ji napadrť. Říkám ne.
Kromě toho modříny nejsou mé, ale tchýně a té se asi nedovolá. A v posudku, který od nás dostal, stálo, že stromy jsou zdravé. Musíme u toho být, bez nás nic nedělej. Je ale jasné, že je rozhodnutý. Za pár hodin přijde fotka elegantně seřezaných korun stromu. Ani se na to nepodívám, hněv odkládám na neurčito. Jsou Vánoce a národ i můj soused se dívají na pohádky, ve kterých malí a slabí vítězí nad mocnými a zlými.
Čtěte také
Před Silvestrem musíme na chalupu odvézt nová kamna z druhé ruky. Jsme připraveni na nejhorší a je to horší než nejhorší. Z modřínů jsou klacky oholené na kost, pod nimi na mechem obrostlých a tíží nenadálého nákladu sesunutých zídkách leží hromady halabala poházených větví a babiččina rozbitá keramická socha. To na fotkách nebylo. Teď hněv skutečně přichází. Ve vlnách. Hněv a lítost. Strach o to, jak tohle přežije A.
Voláme policii a kráčíme nebo spíš běžíme k osamělé borovici, ke které chodíval děda. Je z ní výhled do zvlněné krajiny. Myslím na ptáky, kterým zničili hnízda, na stromy, které to nemusí přežít. Hněv má barvy zimy, která už léta nepřichází, je tvrdý, krutý a zlý. Nejradši bych se pomstila a napadají mě jen strašné pomsty. Přišla jsem o humor. Pak běžím dolů, přijela přivolaná hlídka. Držíme se, vysvětlujeme.
Čtěte také
Jeden z pochůzkářů je chytřejší, vnímá, že i když se pořezané stromy a rozbitá tajemná zahradní socha jemu nezdají podstatné, pro nás to může být čistá hrůza, vražda. Sepíšou to a založí do spisu. Soused jim neotvírá, i když tu má auto. Držíme smutek, a pak cestou domů konečně vymýšlíme kašparovské pomsty. Nechutné věci namazané na kliku, krtky v dokonalém trávníku, divoké nálety nezničitelného plevele, všechny ty drobné šprýmy, které hněv rozptýlí, smutek ne. Odteď jsme ve válce a někdo, kdo má zdání moci (možná proto, že má dražší auto), si myslí, že si může dovolit všechno.
Co je to dneska vzpomínka a paměť proti strachu. Strach o to, aby strom nezničil majetek, aby tráva nepřerostla, aby statků přibývalo a nikdo je neohrozil, strach o stále nové přístroje hromadící se v kůlnách, strach blahobytného hlupáka... Ten jeho směšný strach, říkám si, je ale nakonec možná strach z toho, že by mohl ztratit kontrolu, strach z neohraničené nejistoty, z nevyhnutelného konce.
Čtěte také
Netuší ale, jakou moc máme, že kořeny těch stromů jsou kořeny naší paměti, jsou to naše konce a začátky, které se větví a unikají do slov, a vyrážejí, kde se jim zlíbí, živí se myceliem hub rozrůstajících se po zahradě a budou tu stále mocné a neviditelné. Naše stromy nikdo vymazat nemůže. Zajisté o tom jednou napíšu pohádku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
