Tereza Horváthová: Jablůňka

Zejména ženy středního věku na dámské jízdě nebo podnapilí účastníci jarních festivalů. Snila jsem, jó snila, kdybych volit měla, mladú jablúnečků, v sadě bych být chtěla... 

Čtěte také

Tereza Horváthová: Zastavený čas

Bylo vedro. Hele, vidělas to, vyfoť mě s ní, pošlu to Jarunovi. Ta je nádherná, stoupni si sem jo, ať tam mám tu zeď. Holky to je romantika, uděláme si společnou, prosim vás, mohla byste nás cvaknout, ať sme tam všechny báby, s tou mladou holkou, ať máme co poslat domů.

Jablůňku jsme zasadili na miniaturní dlážděný plácek před naším domem, když jsme se sem nastěhovali: nejdřív jsme od zahradníků z přemíry ohledů koupili nízkou převislou okrasnou odrůdu, která tu pár let strašila kolemjdoucí opilce, ale nakonec jsme si od našeho souseda S. vyprosili odolnější a vyšší se skutečnými jablky. Kvůli jabloni jsme prorazili sbíječkou beton, do kterého je zalitá napodobenina středověké dlažby a trpělivě hloubili, dokud jsme pod metrovou slupkou nenarazili na štěrk a hlínu.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Rande

Vedle stromku jsme postavili špalek a dali přes něj prkno, a tak vznikl plácek. Tahle druhá jabloň to měla od začátku těžké, dost kolemjdoucích dráždila a čím víc ji všichni dávali najevo, že sem nepatří, nebo že to tady dlouho nevydrží, tím větší jsme o ni měli obavy.

Byla příliš křehká a přitom zabírala celé jedno parkovací místo, hosté z vedlejšího hostince ji pravidelně zalévali mocnými proudy pivní moči, školníkův syn v pubertě z ní jednou večer odlomil jednu ze tří větví, které tvořily chabou korunu, napadly ji mšice a po nich nějaký neznámý parazit. Skomírala, ale my jsme to nevzdali: Když se na začátku každého června objevili muži a ženy v průsvitných kombinézách, kteří obrážejí staré město s herbicidy v rozprašovačích, ne nepodobní dystopickým armádám mimozemských vojáků, nastoupili jsme před dům a bránili ji vlastním tělem.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Den S.

Když dělníci obkopávali sousední dům dva metry hluboko, kontrolovali jsme, aby náhodou nezavadili o její dlouhé tenké kořeny. Když bylo sucho, tahali jsme kýble vody, aby nežíznila.  A ona, posilována naší bezmeznou oddaností rychle vyrostla vysoko nahoru, vehementně vystrčila větve ke slunci, celá se přitom zkřivila, založila velkou korunu a dokonce její raněný kmínek trošku, i když nenápadně, ztloustnul.

Náš dobrý soused S. ji každoročně trošku přistřihne a starou ránu po ulomené větvi namaže pryskyřicí. Jedno jaro, je to tak pět let, se konečně obsypala květy, a ke konci podzimu urodila několik vyvzdorovaných sladkých jablek. Od té doby rok co rok netrpělivě čekáme, až zežloutnou a zrůžoví a pak je sklízíme (tedy ty, co odolají nájezdníkům) s velkou obřadností. Krájíme je na měsíčky a dělíme rovným dílem mezi všechny, kdo jsou právě doma. Nakyslá slupka a tuhá dužnina, sladká jako med, v tu chvíli chutnají jako nějaký božský pokrm.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Kroužek

Letos v květnu začalo mrznout a nevěsta byla opět v ohrožení. J. poučen zemědělci na Moravě naplnil vždycky o půlnoci uhlák žhavými dřevěnými oharky utemovanými sukovitým špalkem, zapálili jsme svíčku v krmítku a snažili se svou přítomností zvýšit teplotu alespoň o dva stupně. Večery to byly dlouhé a starobylé, z uhláku se kouřilo a kouřem jsme zamořili celou čtvrť. Mezi zakřivenými zdmi domů jsme pozorovali hvězdy. Někdy J. vstal ještě nad ránem za svítání a přiložil.

Čas přestal plynout a jablíčka nezmrzla. Teď nastává letní čekání, číhání na postřikovače a permanentní dokumentární kino. Ty vole, přiď, jo, čekám, hele, dorazíš. Prostě nejdu, nejdu, von mě zmlátí, neřiká to jen tak. To bys nevěřila zlato, tady je to tak hezký. Já, nevim brácha, já do toho nejdu, hele, to mi za to nestojí, se s někym natahovat. Sme včera smažili do rána, nejradši bych se tady natáh. Poď sem, tady to eště hřeje. Jedna jabloň, jedna lavička a tolik života.