Kristina Žantovská: Jenom se dívat
Na začátku listopadu bylo v Tiraně letních 24 stupňů, leží ve stejné severní šířce jako Neapol. Modré nebe a jasný horizont pásma hor svírajících město se po poledni zalil smogem, neboť aut za posledních let v Tiraně mnohonásobně přibylo. Oblíbené mercedesy jsem zaznamenala už před patnácti lety, kdy jsem se s pardubickou cestovkou Poznání vypravila do Albánie poprvé.
Tentokrát jsem našla jiné město, ale počet mercedesů na silnicích mnohonásobně větší. Legraci si z toho dělal i starosta města nad výkopy rozsáhlého nového divadla, které nám ukazoval. Přehlídka divadel albánsko-kosovského regionu byla důvodem, proč jsem se do Tirany vydala tentokrát, spolu s téměř 150 dalšími hosty z celé Evropy.
Čtěte také
Mimochodem starosta byl výjimečně artikulovaný (perfektní angličtina) a neškrobený, navíc fešák, jak poznamenala kolegyně ze Skopje. Nové divadlo chtějí v Tiraně, v nejvýstavnější diplomatické čtvrti Blloku s vládními budovami a novými mrakodrapy, otevřít za dva roky. Bude stát v sousedství hlavního náměstí s jezdeckou sochou národního hrdiny Skanderbega bojujícího ve středověku proti Osmanské říši.
Starosta prosadil, aby se na náměstí zrušil kruhový objezd. Město patří lidem a ne autům, pravil, což nevyřeší, jak dobře ví, jen Skanderbegovo náměstí. Každý den tam hráli na tradiční nástroje tři staří muzikanti, proháněli se děti, točilo se malé ruské kolo a okouněli turisté, kterých tak jako mercedesů notně přibylo.
Čtěte také
Kolem náměstí stojí budovy Opery, Národního historického muzea a nejstarší tiranské Edhem Beyovy mešity, která s opulentností zmíněných socialistických kulturních stánků nemůže soupeřit. Vypadá nepatrně a jako jedna z mála sakrálních staveb přežila mýcení náboženství, jehož se dopustil komunistický vůdce Enver Hodža. Po jeho pádu se začaly stavět nové chrámy víry dodávající zemi a městu novou identitu.
Jsou o to mohutnější a velkolepější, o co je 40 let neexistence připravilo. Katedrála Zmrtvýchvstání Krista, otevřená v roce 2012 k 20. výročí obrody albánské pravoslavné církve, a nová impozantní mešita Namagazh vzniklá za podpory turecké vlády, jsou největšími svatostánky na celém Balkáně.
Čtěte také
Vliv Italů je v metropoli patrný na každém kroku. Nikde nedostanete špatnou a předraženou kávu a italsky se domluvíte, když na tom budete trvat. Už Mussolini měl s Albánci velké plány a mnohé realizoval. V roce 1928 podpořil proměnu republiky v monarchii. Prezident Ahmet Zogu se mohl stát „králem Albánců“ a pasovat se na otce národa.
Jeho velká éra skončila v roce 1939 dva roky předtím, než Mussolini Albánii „sjednotil územně a etnicky“ pod italským protektorátem. Dokud mu Němci nevyrazili karty z ruky a neujali se po kapitulaci Itálie v roce 1943 vlády sami. Po válce pak zemi čekalo komunistické mýcení, mnohem drsnější než kdekoli jinde v sovětském bloku. Včetně náboženství.
Čtěte také
Za hranicí jisté „výstavnosti“ se vždycky rozvine autentické město, ale v Tiraně ho najdete i tam. U pat výškových budov nebo obchodů a butiků italských a světoznámých značek sedají drobní pěstitelé. Na rozloženém kusu látky nabízejí svazeček cibule nebo pórku, brambory, pár jablek, kaštany, je to zaručeně bio. Někteří tam prosedí celý den. Podobná místa si vybírají i divocí psi, jen divocí vůbec nejsou. Pospávají na vyhřátém chodníku a nedaleko ležící miska s vodou naznačuje, že jsou vítaní.
„Nikdy jsem neviděla ošklivější město,“ řekla mi francouzská kolegyně. Já v něm našla všechno možné, i ošklivost a bizarnosti, tu směsku všeho dohromady mám ráda.
Vždycky záleží na úhlu pohledu a očekávání, jaká máte. Já neměla žádná, jenom jsem se chtěla dívat. A stálo to za to.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
