Pavla Melková: Architekti beze jmen

17. prosinec 2024

Největší audioportál na českém internetu

Architektura v Japonsku | Foto: Pavla Melková

Pavla Melková: Architekti beze jmen

Když se řekne architektura, představujeme si spíše solitérní objekt. Ve skutečnosti ale při procházení městem vnímáme především celek. Horizont, ulice, části ulice, skupiny domů. Teprve pak, pokud vůbec, si uvědomujeme jednotlivé stavby. Proto, když navrhujeme dům, měli bychom v první řadě myslet na to, jakou roli bude hrát v daném celku, jak ho doplní, posílí, rozvine. A možná se v něm i sám rozplyne.

Přemýšlím o tom již dlouho a v koncentrované podobě mne tahle myšlenka znovu zasáhla při nedávné cestě po Japonsku. Zdejší města, ale také vesnice a krajinu, vnímám především jako jednolitou strukturu.

Čtěte také

A teprve v druhém a dalších plánech, jako jednotlivosti, v nichž ovšem málokdy jako dílčí celek figurují jednotlivé domy. Běžné japonské město je mix nejstarších, většinou drobných domků a moderní architektury, která často v podobě vysokých objektů naléhá těsně na malé domky. Urbanismus, tak, jak ho známe my, se zde příliš neuplatňuje. Města nemají střed a jsou hierarchicky jednotnou plochou.

Na první pohled zde nevidíme krásu či řád, tak jak jsme zvyklí. Spíše neuspořádanost, chaos, někdy i holou utilitárnost. Sama přesto právě tady nacházím půvab a harmonii. Harmonie totiž není předprogramovaný ideál, ale vychází teprve z dialogu, z napětí a posléze vyvážení odlišností.

Čtěte také

A tak, například na hraně doteku mezi nízkými domky a mrakodrapy, který bychom mohli považovat téměř za brutální násilí, vzniká jakási znaková komunikace – z infrastrukturních drátů, balkonů, cedulí, laviček, teras. Improvizované navazování na vyšší dům či parter ulice, které nám usnadňuje přechod mezi kontrasty, v tomto případě nízkých objektů s drobným detailem a těch vysokých, objemných, často bez zjemňujícího detailu.

A právě tady se hranice jednotlivých domů ztrácejí v celkové struktuře – linií, plošek, stínů, materiálů, barev, a dokonce i měřítek. Jednotlivosti jsou struktuře „podřízené“, resp. jejímu spoluvytváření. Jenže – není to únavné, rušící, jak bychom čekali, ale naopak zklidňující. Kontrasty jednotlivostí se ve společné struktuře rozpouštějí a ona sama je nakonec klidná.

Čtěte také

A můžeme si podobně představit různé charaktery struktur. Strukturu linií – tu vkládají do města například cesty, strukturu fragmentů, kterými jsou budovy a jejich části, strukturu nadřazených objemů, jako například morfologie terénu, strukturu kmitavého pohybu, vytvářeného třeba lidmi a dokonce i jakousi difusní strukturu – mlhy, deště, světla.

A tento fenomén příjemnosti jednolité struktury města, v Japonsku možná extrémní, platí i v našich krajích. Jenže ho většinou nevnímáme a především nevytváříme. Když přemýšlím, jak to změnit, napadá mne s nadsázkou, zevnitř profese asi trochu kacířsky, pojem: „Architekti beze jmen“. Ne architektura bez architektů, to je něco zcela jiného. Nechci tím říct, že architekti nejsou potřeba, je tomu naopak. Znalosti těch dobrých z nich jsou totiž velmi komplexní, cenné a neměly by při vytváření prostředí chybět.

Čtěte také

A už vůbec neříkám, že neexistuje či není důležitá kvalita architektury. Chci říct, že její kvalita spočívá primárně v tom, jak objekt napomáhá kvalitě celku. A to při její tvorbě může znamenat i přijmutí skutečnosti, že se v ní rozplyne ohraničená individualita jednoho domu a tak i viditelnost jména jejího autora. Ta nemusí být utajená, je zajímavé při bližším zájmu mít možnost jeho jméno vyhledat.

A dokonce i autorský rukopis zůstává podstatný, důležité ale je, aby v životě celku byl viditelný až tzv. na druhý pohled, tím prvním je zmíněná struktura celku. Možná je příměr k orchestru plnému sólových hráčů prvoplánový. Ale dokážeme si na něm snadno představit, že, a proč to ani v tvorbě prostředí nefunguje.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.