Cena prázdnoty. Proč má v prostoru města někdy největší cenu prázdný prostor?
V současné konzumní euroamerické společnosti jsme učeni, že v otázce materiálních statků platí čím více, tím lépe. Víc věcí, větší dům, víc domů. Spatřujeme v tom i reprezentaci úspěchu. Ve skutečnosti má ale někdy větší cenu prázdnota.
Prázdnota je otevřenost. Když vyprázdníme prostor mysli, otevíráme ho tím, dáváme k dispozici – například novým myšlenkám. Ve fyzickém prostředí pobyt v prázdnějším prostoru znamená, že lépe vnímáme vše ostatní, co se v něm nachází. Do větších nuancí, hlouběji, ve zřejmějších souvislostech. V zaplněném prostoru takzvaně není k hnutí. Vše ustrne, není prostor pro změnu, pro pohyb. Věci se překřikují a paradoxně tak navzájem anulují.
Jedním z aktuálních příkladů, který vznikl zdá se spíše kouzlem nechtěného, jsou nedávno zrekonstruované eskalátory ve stanici metra Náměstí Jiřího z Poděbrad. Když se totiž před pár měsíci otevřela, na stěnách najednou nebyly žádné reklamní tabule, které před tím pokrývaly tubus v celé délce. Prázdnota, pro řadu z nás asi nečekaně, ukázala čistou krásu prostoru – tvaru tubusu, struktury obložení, rozptýleného světla. A lidé začali Dopravní podnik chválit za to, že se k takovému kroku odhodlal. Pak se nicméně ukázalo, že to nebyl záměr, že reklamy zatím jen nestihl vrátit. A také se díky tomu objevila (neověřená) informace, že za ně dostává za rok cca 116 tisíc korun ročně. Což na sociálních sítích vyvolalo vlnu iniciativ, kdy by se lidé na takovou částku raději složili, aby eskalátory zůstaly bez reklam. Výsledek zatím není jasný, nicméně kdyby se Dopravní podnik na základě reakce lidí rozhodl reklamy nevrátit, byl by to pěkný precedens ještě v jedné věci. Na začátku totiž nebyla útočná, negativní kritika, ale naopak pochvala.
Ráda uvádím ještě jeden příklad – jiného měřítka. A sice rozhodnutí při vytváření urbanistického návrhu Manhattanu vynechat a uchránit v jinak husté mřížce prázdný obdélník 4000 × 800 m – dnešní Central Park. Byla to myslím ta největší urbanistická služba městu New York v celé jeho historii.
Dokonalá jednoduchost
Nedávno se v českých kinech začal promítat film Wima Wenderse Dokonalé dny. Osobně ho sice nedokážu vnímat jako Japonskou realitu (tady doporučuji podívat se na dokumentární film Japonský příběh lásky a nenávisti, ukazující podobnou tématiku neidealizovaně), pokud se ale na Wendersův film budeme dívat jako na metaforickou pohádku, můžeme si odnést cenné poselství.
Vidíme zde každodenní život Hirajamy, který se rozhodně oprostit svůj život na minimum a díky tomu vychutnávat obyčejné, jemné krásy všedního dne, které jsou dostupné každému. Pozorování pohybu listů v korunách stromů, ale třeba i provádění obyčejné existenční rutiny. A mimo jiné, téměř až formou návodu, také vidíme, že podmínkou k docenění takovýchto jemností, je také očištění prostoru života od všech nadbytečných materiálních kulis a rekvizit.
Související
-
Kde je hranice mezi uměním a reklamou?
Záměr umístit na fasádu zrekonstruovaného obchodního domu Máj obří motýly s tělem letounu a pohybujícími se hmyzími křídly, sklidil z mnoha stran negativní kritiku.
-
Hlavním smyslem umění je sdělení
Měli bychom se nejdřív ptát, co nám dílo sděluje, a také proč, a s čím to souvisí – a teprve potom jakou estetickou formou.
-
Nejpodnětnější zábava pro děti je prozkoumávání obyčejného světa
Snahu dělat prostředí okolo nás hezčím obvykle považujeme za jednoznačně pozitivní. Lze ji ale vidět i z druhé strany.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.