Cena prázdnoty. Proč má v prostoru města někdy největší cenu prázdný prostor?

Prázdnota je otevřenost. Když vyprázdníme prostor mysli, otevíráme ho tím, dáváme k dispozici – například novým myšlenkám. Ve fyzickém prostředí pobyt v prázdnějším prostoru znamená, že lépe vnímáme vše ostatní, co se v něm nachází. Do větších nuancí, hlouběji, ve zřejmějších souvislostech. V zaplněném prostoru takzvaně není k hnutí. Vše ustrne, není prostor pro změnu, pro pohyb. Věci se překřikují a paradoxně tak navzájem anulují.

Stanici metra Náměstí Jiřího z Poděbrad po odstranění reklam|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Jedním z aktuálních příkladů, který vznikl zdá se spíše kouzlem nechtěného, jsou nedávno zrekonstruované eskalátory ve stanici metra Náměstí Jiřího z Poděbrad. Když se totiž před pár měsíci otevřela, na stěnách najednou nebyly žádné reklamní tabule, které před tím pokrývaly tubus v celé délce. Prázdnota, pro řadu z nás asi nečekaně, ukázala čistou krásu prostoru – tvaru tubusu, struktury obložení, rozptýleného světla. A lidé začali Dopravní podnik chválit za to, že se k takovému kroku odhodlal. Pak se nicméně ukázalo, že to nebyl záměr, že reklamy zatím jen nestihl vrátit. A také se díky tomu objevila (neověřená) informace, že za ně dostává za rok cca 116 tisíc korun ročně. Což na sociálních sítích vyvolalo vlnu iniciativ, kdy by se lidé na takovou částku raději složili, aby eskalátory zůstaly bez reklam. Výsledek zatím není jasný, nicméně kdyby se Dopravní podnik na základě reakce lidí rozhodl reklamy nevrátit, byl by to pěkný precedens ještě v jedné věci. Na začátku totiž nebyla útočná, negativní kritika, ale naopak pochvala.

Uchránit v jinak husté mřížce prázdný obdélník 4000 × 800 m – dnešní Central Park, byla největší urbanistická služba městu New York v celé jeho historii, říká Pavla Melková|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Ráda uvádím ještě jeden příklad – jiného měřítka. A sice rozhodnutí při vytváření urbanistického návrhu Manhattanu vynechat a uchránit v jinak husté mřížce prázdný obdélník 4000 × 800 m – dnešní Central Park. Byla to myslím ta největší urbanistická služba městu New York v celé jeho historii.

Dokonalá jednoduchost

Nedávno se v českých kinech začal promítat film Wima Wenderse Dokonalé dny. Osobně ho sice nedokážu vnímat jako Japonskou realitu (tady doporučuji podívat se na dokumentární film Japonský příběh lásky a nenávisti, ukazující podobnou tématiku neidealizovaně), pokud se ale na Wendersův film budeme dívat jako na metaforickou pohádku, můžeme si odnést cenné poselství.

Hlavním hrdinou snímku Dokonalé dny je pan Hirajama (Kódži Jakušo), toaletář veřejných záchodků japonského hlavního města|foto:Aerofilms

Vidíme zde každodenní život Hirajamy, který se rozhodně oprostit svůj život na minimum a díky tomu vychutnávat obyčejné, jemné krásy všedního dne, které jsou dostupné každému. Pozorování pohybu listů v korunách stromů, ale třeba i provádění obyčejné existenční rutiny. A mimo jiné, téměř až formou návodu, také vidíme, že podmínkou k docenění takovýchto jemností, je také očištění prostoru života od všech nadbytečných materiálních kulis a rekvizit.