Pavla Melková

S výstavami Mariny Abramowicz jako by se v poslední době protrhl pytel. Velká retrospektiva skončila ve Vídeňské Abertině, jiná začala v Berlínské galerii Gropius Bau.

Některé náhody – nejspíš – nejsou tak úplně náhody. Napomáhají jim všudypřítomná témata – ať už osobní nebo společenská. 

Hlava smrku, v poslední době už suchého, ale vztyčeného, spadla před pařez, kde často sedávám. Je vidět, že o špici již přišel vícekrát, tak jako většina stromů na stráni.

Terasa bytu v sicilské Catanii je orientovaná směrem od ulice, jsou tedy odsud vidět dvory a do nich ústící zadní strany budov.

Ráno pes běží k šedobéžovému chomáči, ležícímu u zídky před domem, který očuchává a zkoumá. Táhnu ho pryč, pak se na hromádku dívám lépe a po chvíli rozeznám dvě velké oči.

Do Benátek jsem v září přijela kvůli bienále. Ale – stejně jako pokaždé – jeho návštěvu nejde oddělit od bytí v samotném městě, které se s tématem bienále nakonec propojí.

Ochota zpřístupnit kostel veřejnosti se obvykle pojí se snahou co nejvíc rozsvítit interiér, aby si návštěvníci mohli nastudovat všechny detaily architektury či výzdoby.

Do Pienzy se vracíme po letech. Těším se na znovushledání, na první dotek se známými ulicemi, domy, krajinou. Je začátek května, ještě nezačala sezóna.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty.

Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je holá a umožňuje vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra.