Pavla Melková

Ráno pes běží k šedobéžovému chomáči, ležícímu u zídky před domem, který očuchává a zkoumá. Táhnu ho pryč, pak se na hromádku dívám lépe a po chvíli rozeznám dvě velké oči.

Do Benátek jsem v září přijela kvůli bienále. Ale – stejně jako pokaždé – jeho návštěvu nejde oddělit od bytí v samotném městě, které se s tématem bienále nakonec propojí.

Ochota zpřístupnit kostel veřejnosti se obvykle pojí se snahou co nejvíc rozsvítit interiér, aby si návštěvníci mohli nastudovat všechny detaily architektury či výzdoby.

Do Pienzy se vracíme po letech. Těším se na znovushledání, na první dotek se známými ulicemi, domy, krajinou. Je začátek května, ještě nezačala sezóna.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty.

Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je holá a umožňuje vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova.

Turbulentní zvraty, kdy po předešlých krizích, z nichž poslední byl ruský vpád na Ukrajinu, nyní čelíme obavám z americké politiky, nabývají globálních rozměrů rizik.

Národní galerie představuje ve Valdštejnské jízdárně výstavu École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Vyčerpávajícím způsobem je doplněná dobovými souvislostmi.

Zimní čas přináší mlhy. Ty v horách jsou někdy tak husté, že když člověk kráčí sněhem po louce, nevidí doslova nic, žádné záchytné body. Mám takové chvíle ráda.