Pavla Melková: Sluka brzdí rozvoj

Už rozumím, proč ji pes, který by obvykle ptáky rád honil, jen velmi opatrně očichal. Nejspíš ví, že je oslabená a cítí k ní soucit.

Čtěte také

Pavla Melková: Gesta emocí

Sluku dáme do krabice, schováme do zhasnuté místnosti, aby se nebála, a zavoláme do záchranné stanice pro volně žijící živočichy. Je to nádherný pták. Černobílohnědé melírované peří se leskne, a připomíná vzor nejjemnějšího hedvábí. Má dlouhý, tenký, elegantní zobák a velké tmavé něžné oči. I když je vyděšená a zranění musí hodně bolet, snáší to s pokorou, vlastní zvířatům. Do půl hodiny si pro ni ze stanice přijíždějí.

Napadá mne, jak úžasné vlastně je, že žijeme ve společnosti, která je ochotná věnovat energii záchraně jednoho poraněného ptáka – a má na to mechanismy. Vzápětí si nicméně uvědomuji, že nyní, po parlamentních volbách, se situace může změnit. Je možné, že v nastávajícím trendu, kde jsou podobné aktivity považovány za něco, co pouze „brzdí rozvoj“, nebude vůle je podporovat.

Čtěte také

Pavla Melková: Šero zostřuje žití

Místo na Vinohradech, kde žijeme, patří k nejatraktivnějším v Praze a zažíváme situaci, kterou jsme už dříve viděli v Londýně, Paříži, Berlíně či New Yorku a pro kterou se mezi urbanisty a sociology ujal pojem gentrifikace. Bydlení zde přestává být finančně dostupné pro běžné obyvatele, sousedé z okolí mizí, dlouholeté komunity se rozpadají, přicházejí jiné typy lidí, často s jinými hodnotami. Nezřídka se pak stává, že noví obyvatelé jednu z věcí, která činila místo půvabným, zajímavým a tedy atraktivním, tedy mnohovrstevnatost různých typů lidí a její otisk ve fyzickém prostředí, vlastně svojí uniformitou sami vymažou.

Naše ulice je jednou z mála v Praze, kde činžovní domy od chodníku oddělují hluboké předzahrádky. Jsou vyvýšené, ohraničené cihelnými zídkami s kovanými mřížovými ploty. Rostou, respektive rostly v nich vzrostlé magnolie, růže, mahonie, vistárie, kaštany, jabloně. Také díky nim se o ní říká, že patří k nejkrásnějším ulicím ve městě.

Čtěte také

Pavla Melková: Výška vzniká propadáním

Sousední činžovní dům, který právě prošel přestavbou, názorně ilustruje postupnou proměnu společnosti. Navýšení posledního patra kvůli maximalizaci objemu nepřirozeně převyšuje řadu sousedních domů, vznikl nepřirozený tvar římsy a střechy. Není to hezké a v místě, kde si dříve většina stavitelů uvědomovala, v čem spočívá kultivovanost a kvalita prostředí, taková proměna uráží. I jeho předzahrádka byla plná květin, keřů a stromů.

Dnes je místo ní parkoviště. Nebylo povolené, terén, dlouho předstírající obnovu zahrádky, zůstal vyvýšený, a tak se nyní auta vznášejí nahoře nad zídkou, převyšujíce oči chodců. Dívat se při chůzi ulicí na auta nad úrovní očí je navíc situace, ke které by ve městě, pokud možno, ani obecně, nemělo docházet.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda zůstat

Upřednostnění takových přístupů je pro mne těžké přijmout, je nicméně realitou. Nerozumím ale, že noví obyvatelé bytů nevidí, jak prostředí není zničené jen pro okolí, ale i pro ně samotné. Namísto kvetoucí zelené zahrady se nyní z oken dívají na karoserie. Možná to tak chtějí. Možná chtějí symboly statusu ukázat, nebo se sami pohledem na ně těšit.

Raději bych se mýlila, ale když přemýšlím, jací obyvatelé jednou nahradí zdejší stávající společenství, bojím se, že stále víc z nich bude patřit k lidem, pro které nedává smysl věnovat čas a energii zachraňování sluky. Sluka totiž brzdí rozvoj.