Pavla Melková: Gesta emocí

Neměla jsem to v plánu, ale tentokrát si mne tady přivlastnil Tintoretto. Stalo se to cestou na bienále, v kostele Santo Stefano.

Čtěte také

Pavla Melková: Japonské vnímání

Taková je výsada Benátek, že jejich velikost umožňuje obsáhnout celé město pěšky, a tak člověk náhodně objevuje místa, o nichž by jinak nevěděl. V sakristii kostela se ukrývá několik obrazů Jacopa Tintoretta. Vstup je placený, navíc je potřeba ho vůbec objevit, to vše se ale stává výhodou – člověk se pak ocitne sám, v klidu uzavřeného prostoru, kam po celou dobu nikdo další nevstoupí.

Je to šance doslova být s obrazem, a ve šťastnějších chvílích téměř být uvnitř něj. To, že se tak občas stane právě u Tintoretta, není ostatně náhodou, protože obrazy záměrně komponoval tak, aby vyvolávaly dojem, že jsou součástí reálného prostoru a divák naopak součástí zobrazeného děje. Nejsilnějším dílem zde je poslední večeře. Pro mne tentokrát byla tou první, v benátských kostelech je ale Tintorettových posledních večeří nepočítaně.

Čtěte také

Pavla Melková: Uprchlíci v galerii

Po dlouhém bytí před obrazem nejen že opravdu zažívám pocit, jako bych u onoho stolu seděla, ale také propojení zobrazeného se současným světem za okrajem rámu, za zdmi kostela, a dál, za hranicemi Benátek. Všechny ty situace se dějí dál, jejich základ se opakuje, jen kulisy jsou jiné. Poslední večeře, vraždění neviňátek, ukřižování, narození, zjevení. Zrada, osvícení, naděje. Žijeme v nich, jsme jejich působiteli i obětmi.

Ale ani skutečnost, že tuhle zkušenost zažívám právě prostřednictvím Tintorettových obrazů, není náhoda. Byl malířem, který chtěl malovat, myslet, cítit a žít jinak, než jeho současníci. A dnes ho chápeme nadčasově. Základem jeho díla je vyjádření emocí. Nejde mu o detailní popis formálních reálií situace – architektury, věcí či oblečení postav. Jde o její významy.

Čtěte také

Pavla Melková: Výška vzniká propadáním

V tom se s ním napříč stoletími potkávám. I já chápu smysl – v mém případě architektury – přes významy, které její prostor ztělesňuje a přes život lidí, který se v ní odehrává. A nevidím konečný smysl jen ve vizuální formě, tak jak je dnes převážně prezentována.

Od Santa Stefano pokračuji dál k dějišti bienále, mým pohledem už ale prolíná Tintorettovo vidění. Večer nacházím mapu, na níž jsou vyznačená všechna benátská místa, kde se nachází některé z malířových děl. Zbytek dní trasy plánuji tak, abych se mohla zastavit na co nejvíce z nich.

Lidé, které cestou potkávám, jsou náhle v základu stejní, jako postavy z obrazů. Jejich gesta jsou méně dramatická, snad odpovídají banálnějšímu či pohodlnějšímu způsobu dnešního bytí. Ale jen zdánlivě, ve skutečnosti směřují k podobně dramatickým situacím, někteří možná vyjadřují drama, o kterém ani nevědí.

Čtěte také

Pavla Melková: Šero zostřuje žití

A ono prolnutí s letošním bienále nazvaném Inteligence? Jeho tématem je hledání inteligentních nástrojů architektury, schopných podílet se na řešení globálních problémů. Příspěvky se mi osobně rozdělily do dvou, opačných, skupin.

V jedné vize budoucnosti, někdy utopické, často spoléhající na digitální a jiné technologie, včetně AI.

V druhé připomenutí elementárních přístupů, dovedností, zkušeností – z minulosti vyspělých zemí anebo současnosti zbytku světa, které stále platí a pokud bychom nechtěli pořád víc, dokázali bychom s nimi dobře zvládat i řadu dnešních situací. Tintoretto by se zdánlivě dal zařadit k oběma. Byl průkopníkem nového, odvážného vidění světa, ale zároveň neopouštěl jeho elementární základy – lidství, řemesla, místa. A možná by i nám takový přístup mohl pomoci.