Magdalena Platzová: Za Maricou Vilčekovou

Nakonec jsme však přece s mým mužem seděli v krásném bytě plném obrazů amerických modernistů, s okny vedoucími do Central Parku, a trnuli hrůzou, když neposedný chlapeček kličkoval mezi starožitnou keramikou z Nového Mexika a sochou od Georgie O´Keeffe.

Čtěte také

Magdalena Platzová: O lásce

Věděla jsem, že mikrobiolog slovenského původu Ján Vilček pracuje na New York University, kde se s ním také spřátelil můj muž, a že během svého výzkumu objevil lék, díky němuž on a jeho žena Marica velmi zbohatli. Věděla jsem, že Marica, která se rovněž narodila a vyrostla na Slovensku, je historička umění, a že měla něco společného s Metropolitním muzeem v New Yorku. A také, že Vilčekovi jsou sběrateli umění a mají nadaci, jež podporuje umělce a vědce, zvláště emigranty, a každý rok uděluje významnou cenu.

Ale teprve nyní, po přečtení Mariciných pamětí, které nám dorazily do poštovní schránky jen pár týdnů před její smrtí, jsem pochopila některé souvislosti. Totiž, že za oním pozváním, za laskavostí a vytrvalou vstřícností Vilčekových vůči nám a mnoha dalším lidem, se skrýval hlubší smysl. Stejně jako za vším, co Marica a Ján, ale teď mluvím především o Marice, podnikali. Že pomáhat druhým byl životní záměr, který vycházel z vlastní zkušenosti a z uvědomění si toho, jak může být pomoc poskytnutá v pravou chvíli důležitá.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Za Ivo Medkem Kopaninským

Kniha Dávání a přijímání s podtitulem Paměti imigrantky, kurátorky a filantropistky, byla psána s pomocí spisovatele Justina Springa. Ale z jejích řádků slyším Maricin vyrovnaný jasný hlas, vidím její přátelský úsměv, uměřenou eleganci jejích gest. A dochází mi, že její osobnost byla plodem mnoha těžkých zkušeností, vědomé pilné práce a také pozitivních zásahů, které Marica, když se ohlíží za svým životem, dokáže vyzdvihnout. 

Například v jejím smutném dětství, poznamenaném válkou, osamělostí, politickou perzekucí rodiny, nemocí matky a zodpovědností za chod domácnosti, zazáří okamžik, kdy díky jedné z tet objevuje krásu uměleckých předmětů. Tato jiskra ji vede dál, ke studiu historie umění a práci kurátorky ve Slovenském národním muzeu.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

V roce 1964 se s Jánem, jehož vědecká kariéra se začala slibně rozvíjet už v Československu, rozhodnou pro emigraci. Výzvy pokračují. V prvním americkém období je to dezorientace, izolovanost, nedostatek financí, potíže s jazykem. Celá škála pocitů, které každý přistěhovalec dobře zná.

Marica se k nim přiznává, i k bezesným nocím a strachu, ale zároveň je s odstupem schopna říct, co jí pomohlo vše překonat: víra, že se na sebe může spolehnout, nadšení pro novou zemi, v níž se ona i Ján cítili vítáni. Zkušenost nesvobody, kterou nechali za sebou. A také pocit, že jsou na to dva. Že má ve všem, co podniká, Jánovu bezpodmínečnou podporu.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sníh, nebo ne

Z dobrovolnice v Brooklynském muzeu se vypracovala na vedoucí centrálního katalogu Metropolitního muzea v New Yorku, kde strávila třicet let. Její paměti jsou tak i zasvěcenou historií této pozoruhodné instituce. A vždy také odkazují k širšímu kontextu, v němž se Maricin soukromý život odvíjel. Ať je to příliv uprchlíků z Československa v sedmdesátých letech, epidemie AIDS, šok po zvolení Trumpa nebo covid. Kdykoli mohli Vilčekovi někomu pomoci, pomohli. A to ještě předtím, než zbohatli.

Největší radost jí vždy dělalo být prospěšná druhým, píše Marica Vilčeková. Svoje vlastní rány dokázala přetvořit v něco dobrého.  A to je asi nejvíc, co lze se svým životem udělat.