Magdalena Platzová: Sníh, nebo ne

I po těchto Vánocích jsem do St. Pierre vzala svoje tři děti, skoro po dvou letech. Zatímco lyžařská centra ve vysokých Alpách hlásila návaly lyžařů a rekordní tržby, tady sníh nebyl. Ve stínu se držela huňatá jinovatka, ale na jižních svazích kvetly petrklíče.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

Děti byly zklamané, musely jsme chodit pěšky. Dvě nejmladší se tu kdysi poprvé postavily na lyže, zakusily jízdu na bobech, brodění sněhem, stavbu sněhuláků.

Ale je pravda, že sníh nebyl v této vesnici ani v dřívějších dobách jistotou. Může za to jižní orientace a nevelká nadmořská výška 900 metrů. Přesto tu během druhé poloviny 20. století vyrostla úctyhodná lyžařská stanice s kabinkovou lanovkou, která v případě nedostatku bílé pokrývky vyvezla lyžaře výš. Díky tomu tu mohla fungovat i lyžařská škola pro děti, jeden ze základních a velice dobře zorganizovaných pilířů prázdninového horského života ve Francii.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

Pak, bylo to asi před třemi lety, jsme jednou přijeli, a lanovka stála. Prý navždy. Už se nevyplatilo ji udržovat. Vesnice zavedla pravidelnou dodávku, která vozí lyžaře do stanice na druhé straně hory, ale místní sjezdovky osiřely. Všechno bylo najednou jinak.

Ve Francii dnes končí s provozem v průměru tři lyžařské stanice za rok. Dříve se to týkalo jen malých vleků, ale dnes už jsou postižena i větší centra v nižších nadmořských výškách. Pro místní to musí být šok. Nejen z ekonomické stránky, celá identita místních obyvatel se tím mění. Lyžování je ve zdejších horách způsobem života. Jak se z takové rány vzpamatovat?

Čtěte také

Magdalena Platzová: Pouť do Jad vašem

Musím říct, že když jsem po delší pauze naši vesnici obešla, získala jsem dojem, že se nejen vzpamatovala, ale dokonce vzkvétá. Nutnost obrody jí vdechla tvůrčí energii, která tu ve stále se opakující agonii neuspokojivých zimních tržeb už dlouho chyběla. Být vydán napospas meteorologickým podmínkám musí být stresující. Je jistě úlevné to v jednu chvíli vzdát a vymyslet něco jiného.

Obyvatelé Saint Pierre si uvědomili, že krása místních lesů a hor a dostupnost z velkých měst by mohly stačit k přilákání lidí – i bez lyžování. A nejen k návštěvě, možná i k životu. Jenže je jim třeba něco nabídnout. Všechna chronicky zanedbaná místa památkově chráněné vesnice se za posledních pár let podařilo uvést do pořádku. Je tu nové krásné, ale téměř neviditelné zdravotní středisko a nová budova návštěvnického a společenského centra.

Pomník Léonu Auscherovi, průkopníku francouzského turismu, ve francouzském městě Saint Pierre de Chartreuse|foto:Magdalena Platzová

Umělecká a tradiční řemesla, jak se zdá, vzkvétají a co je nejdůležitější, lidé se jimi prý uživí. Je tu dokonce nový veřejný záchod, jehož neposkvrněná čistota a zásoba papíru vypovídá o hrdosti obyvatel Saint Pierre více než cokoli jiného. A nová knižní budka zásobená literaturou.

Na hlavním náměstí přibyl trávník a na něm pomníček. Je věnovaný Léonu Auscherovi, průkopníku francouzského turismu a zakladateli vůbec prvního turistického úřadu ve Francii, právě zde v Saint Pierre, v roce 1905. Zaujalo mne jméno, na pohled židovské, a tak jsem si o Léonu Auscherovi něco vyhledala. Byl to skutečně, ač se to o něm na wikipedii nepíše, jeden z těch úspěšných Židů, kteří v druhé polovině 19. století využili čerstvě nabyté rovnoprávnosti a výrazně se prosadili ve francouzské společnosti.

Automobilový inženýr a inovátor karoserií, jenž v jednu chvíli propadl kouzlu Chartreuse, si tu koupil dům a přestěhoval se sem. Věnoval se pak naplno zvelebování zdejšího kraje. Je autorem několika knih a také citátu, který na zdejší situaci padne jako ušitý: Iniciativa je všechno. Jen z ní se rodí prosperita a nezávislost.