Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

A právě v takovém večeru, kdy jsem v ulicích Lyonu honila přízraky, jsem narazila na pomník, který jsem dosud neviděla. Není divu. Nachází se totiž na nepravděpodobném místě, v pruhu zeleně mezi dvěma proudy dálnice, jíž jeden z lyonských starostů, fanoušek automobilismu a amerických highways, seškrtil nábřeží Rhony.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vlasovec pod třešní a jiné obrazy

Pokud už tudy musíte projít, upíráte pohled na semafor a nehledíte, kde co létá. To, že jsem si pomníku všimla, tedy lze přičíst jedině kouzlu říjnového večera. 

Je na něm portrét muže a nápis: Hippolyte Léon Denizard Rivail alias Allan Kardec, pedagog, spritista, kodifikátor spiritismu, narozen v Lyonu, 1804 až 1869. Dále z nápisu vyplývá, že pomník byl vztyčen v roce 2004, k dvousetletému výročí Kardecova narození, na místě jeho rodného domu, 76, rue Sala, jež padl za oběť stavbě dálnice.

Kdysi už jsem na Kardecovo jméno narazila a pomyslela si něco jako: No ovšem, kde jinde než v tomto podivném, skrývajícím se městě, by se měl narodit nejslavnější francouzský spiritista? Pak jsem ho pustila z hlavy.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na cestách

Teď se mi ale opět připletl do cesty a zrovna na dušičky, budu se jím tedy trochu zabývat.

V Lyonu dosud přežívá Kardecova společnost s pravidelnými spiritistickými seancemi, knihovnou a přednáškami, ale skutečným poutním místem je jeho hrob na pařížském Père Lachaise. Údajně je to ten nejozdobenější a nejopečovávanější hrob na celém hřbitově. Kardecovi následovníci, kteří si říkají les spirits nebo-li duchové, přicházejí pobýt v blízkosti učitele, požádat ho o pomoc. Není jich moc, ale jsou mu hluboce oddáni.

Allan Kardec nebyl samozřejmě první, kdo hovořil se záhrobím. Moderní spiritistické hnutí, jež bylo jedním z výhonků racionalismu 19. století, začalo v New Yorku v roce 1847 a rychle se rozšířilo do anglosaského světa i za jeho hranice.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dva dopisy

Učitel, katolík, ale i společenský reformátor Allan Kardec, do něj však vnesl filozofický a politický rozměr. Dal rozhovorům s duchy širší rámec a také jakýsi účel. Z osobní útěchy se stalo hnutí, jež usilovalo o blaho mrtvých i živých pod heslem: „Narodit se, zemřít, znovu se narodit a zdokonalovat se bez ustání, takový je zákon.“ 

Allan Kardec, tehdy ještě monsieur Rivail, spiritismus objevil kolem svých padesáti let v Paříži a hned po první seanci v něm poznal zjevení, na něž celý život čekal. Stal se zapisovatelem rozhovorů s mrtvými a ze svých poznámek sestavil první knihu Le livre des esprits, Knihu duchů, jež byla základním zdrojem pro nové hnutí – Kardecismus.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

S pomocí konzultantů se záhrobí dal Kardec spiritistismu téměř vědecké základy. Jak to formuloval jeden z přívrženců: „V náboženství vás nutí uvěřit, aniž byste rozuměli. Tady je to naopak. Vše je nejdříve vysvětleno, pro vše existují důkazy. Teprve pak můžete nebo nemusíte uvěřit.“   

Ve Francii se Allan Kardec z širšího povědomí dávno vytratil, kupodivu však existuje země, kde jeho odkaz neustále vzkvétá.

Kardecova doktrína našla úrodnou půdu v Brazílii, kde se tento Lyonský rodák stal nejslavnějším Francouzem všech dob. Jeho Kniha duchů se prý dosud ročně tiskne ve statisícových nákladech a prodává se víc než bible. Jak se to říká? Že doma nikdo není prorokem?