Alena Zemančíková: Hildegarda z Vysočiny

Hildegarda Řeřichová, o níž bude nadále řeč, se údajně narodila z nerovného svazku koncesované tulačky Justýny Řeřichové a korunního prince Rudolfa Habsburského. Dceru Justýna povila v pazderně obce Horní Bolíkov, tehdy ovšem Bolikau. Tam jí také Rudolf poslal moták: „Ať má naše dcera nějaké ryze české jméno, třeba Hildegarda.“ Rudolf z odloučení od své lásky a dcery zešílel a následně spáchal sebevraždu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Malá poštovská pohádka

Hildegarda coby Habsburk musela každé prázdniny trávit u babičky Sissy a dědečka Franze Josefa I. Jako přesvědčená republikánka dědečka císaře každé prázdniny nabádala, aby abdikoval a dal tak svobodu porobeným Čechům, leč marně (cituji z oficiálního Hildegardina životopisu a pokračuji z vlastního poznání): Hildegarda své úsilí o osvobození českého národa z habsburského jha nevzdala a zapojila se do činnosti československých legií v Rusku.

Založila Československou ženskou družinu, s níž absolvovala celé legionářské tažení po Transsibiřské magistrále, zapojila se do bojů na jezeře Bajkal a cestou se starala nejen o hladové a raněné vojáky, ale také o posbírané ruské sirotky, jimž se postarala o nový domov.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ptačí sněm

Postavu Hildegardy Řeřichové si vymysleli manželé Antonín a Renata Tunklovi v Horním Bolíkově pro zábavu a potěšení sousedstva. Časem se osvobodili od cimrmanovské recese a pustili se do originální a vzácné divadelní činnosti, v níž se propojilo několik generací místních obyvatel. Vlastně podobně, jako tomu bývalo, když se na českém a moravském venkově hrávaly pašije. A s touhle pradávnou duchovní divadelní tradicí českého venkova má Hildegarda z Horního Bolíkova ještě jedno společné: připomíná základní hodnoty, které nás činí lidmi a na nichž stojí mravnost a svoboda obce.

Inscenaci Hildegarda v legiích jsem viděla na divadelní přehlídce Třešťské divadelní jaro, kam vpadla jako zjevení komunitního ochotnického divadla ze starých časů. Historické postavy legionářského tažení hráli herci středoškolského a časně univerzitního věku, řadové vojáky žáci základní školy a cestou posbírané sirotky ztvárnily malé děti z prvního stupně. Režisér a nápověda v jedné osobě vše řídil z pravého portálu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Světový význam amatérského divadla

Inscenace byla esteticky půvabná: naivisticky pojednaná výprava připomínala historické fotografie z tažení legií, s vyobrazeným rozdílením menáže a ošetřováním raněných. Námořní bitva se ovšem odehrála ve školní třídě, kde učitel u tabule vysvětluje bojovou strategii, zatímco žáci hrají v lavicích každému dobře známou hru „lodě“, jíž jsme si, jak si vzpomínám, krátili nudu nezajímavého výkladu. Zableskne se i známý feminismus T. G. Masaryka v jeho očividném potěšení ze setkání s Hildegardou a jejími emancipovanými družkami a aktivitami. Hraje se téměř v civilu, jen lehce dotaženém v charakteristikách postav. Nic nákladného a přesto fungující fikční svět.

Sborové zpěvy jsou zvolené tak, aby zpívání děti bavilo, takže kritérium není dobové, ale obsahové, jako hlavní hit dominuje Časy se mění Boba Dylana. Z hlediště vidíme, jak starší účinkující jemně pomáhají těm nejmenším v orientaci na jevišti a v aranžmá, a i to posiluje zážitek ze společného díla. Inscenace není dokonalá, ale i to dosvědčuje, že není mechanicky secvičená, ale že vzniká vždy znovu na daném místě se všemi riziky nevyzkoušeného prostoru a neznámého publika.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hodina dramatické výchovy

Spolutvůrci Antonín a Renata Tunklovi a Petra Havlíková Kalinová dokázali s mládeží a dětmi z Horního Bolíkova trefit styčný bod, který venkov a město v aktuální době obecně hledá: našli téma srozumitelné všem, vnesli do vesnické společné činnosti intelektuální nárok, aniž by se nad ni povyšovali a dali tak těm, kdo se do aktivit kolem Hildegardy zapojili, možnost společného prožívání tvorby i úspěchu, na který v dospělém životě nikdy nezapomenou. A to má obec podle posledního sčítání lidu v 58 domech pouhých 121 obyvatel.