Alena Zemančíková: Hodina dramatické výchovy

V každé inscenaci by nutně musely být menší a větší role, ale v mých hodinách si měly být všechny děti rovny, bez ohledu na známky v jiných předmětech. Chtěla jsem dětem ukázat, jak může fantazie a hra pomoci v nejrůznějších případech.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Savonarola aneb Opozice

Pozorovat, jak různé typy kreativity v sobě děti mají, byl pro mě nečekaný zážitek. Někdo měl víc kuráže a někdo víc imaginace, někomu to myslelo ve slovech a někomu v pohybu, například.

Když už jsme se trochu znali, řekla jsem dětem, aby udělaly dvojice a během týdne našly ve městě lidi, kteří mají úplně nezvyklá zaměstnání. „Jako třeba?“ ptaly se děti. „No, dřív třeba kat. Nebo ras. A nezapomeňte na ženy, i ty mohou mít zaměstnání, o jakých ani nevíme, že existují.“

Tehdy v Chebu, kde se tahle příhoda odehrává, zrovna začala po otevření hranic vzkvétat pouliční prostituce, takže se hned dva kluci přihlásili s dotazem, jestli můžou udělat rozhovor s prostitutkou. Řekla jsem, ať to nedělají, že by na ně mohl vlítnout její pasák a ublížit jim. Nevěděli, kdo je to pasák – to se nám ta hodina pěkně zvrtla.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Krajina zkázy a krásy

Za týden děti přinesly své rozhovory – musely je zapsat, protože nikdo tehdy neměl zařízení, na které by je nahrál. Dotazovaní odpovídali dětem ochotněji a otevřeněji, než bych čekala. Tak dva kluci udělali rozhovor s kominíkem (tehdy ještě kominíci skutečně vymetali saze, protože se ještě topilo uhlím), dvě holky vyzpovídaly prodavače drahokamů u Špalíčku (dnes je těch obchodů s krystaly spousta, ale tehdy to bylo nové), jedna dvojice udělala rozhovor s deratizérem, jinak řečeno krysařem.

Mezi mými žáky z šesté třídy základky byla dívka, na kterou nikdo do dvojice nevyšel. Byla to třídní premiantka, ale fantazie v ní byla někde zablokovaná možná rodičovským nárokem na samé jedničky – prostě v dramaťáku jí to nešlo. Úkolům nerozuměla, neuměla připodobnit člověka k rostlině nebo stavbě nebo ptákovi ve hře Co by to bylo, kdyby to bylo, a když jsem od dětí chtěla, aby napsaly bez zábran dopis jídlu, které opravdu, ale opravdu nemají rády, napsala pár zdvořilých výhrad už ani nevím, čemu. (Zato třídní uličník napsal čočce na kyselo dopis, jaký by si za rámeček věru nedala). Bylo mi líto, že nemá nikoho do dvojice, ale dívka nevypadala, že by jí to vadilo.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vyparáděné zahrádky

Její interview bylo dlouhé přes tři stránky a krasopisně zapsané. Ptala se své tety, porodní asistentky.

Všichni jsme se tehdy dozvěděli věci, o nichž se otevřeně mluví teprve dnes, a je to už třicet let. Teta – porodní bába mluvila s dvanáctiletou neteří o následcích znásilnění, o předčasných porodech, o tom, jak rodí drogově závislé matky děti rovnou s abstinenčními příznaky, jak vypadá císařský řez a jak se porodníci cítí, když se narodí mrtvé dítě.

Porodní bába byla skvělá, z rozhovoru bylo poznat, že jí záleží na tom, aby řekla, co se běžně neříká. Žákyně se ovšem ptala výborně, bylo poznat, že se o svět kolem sebe zajímá a že se nebojí zeptat, protože  se nebojí odpovědi, která může být i děsivá. Dívka, která doposud v dramatické výchově byla outsiderem, zažila ve třídě svou hvězdnou chvíli.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

Dramatickou výchovu jsem v té třídě učila jenom rok, pak jsem z Chebu odešla, takže jsem ty děti neviděla vyrůstat. Teď, když na ně myslím, si vybavuji ty mrštné hyperaktivní kluky, kteří psali s hrubkami, ale ničeho se nebáli. Kurážné holky s provokativní intonací. Kluka, jehož táta rychle zbohatnul a podle toho se choval.

Zdálo se mi, že dívka, která pořídila to zajímavé interview, je předurčená ke studiu nějakého obtížného oboru, jako jsou třeba matematika, práva nebo medicína. Nevím, co z toho vystudovala, už bych ji ani nepoznala, ale věřím, že tam, kde je, je na svém místě a na správné straně.