Alena Zemančíková: Krajina zkázy a krásy

Kvůli němu jsem se takhle na českou krajinu začala dívat, zejména z vlaku, kde těch pět kilometrů uběhne raz dva.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vyparáděné zahrádky

Inspirována Goethem miluju krajinu severozápadních Čech. Při pohledu z některé z jejích rozhleden – a že jich tam je spousta – vypadá jako nějaký model, jako učební pomůcka, na níž jsou vidět vrstvy geologických procesů i civilizačních změn. Sopečné Středohoří a Krušnohorský zlom, který vyzvedl hraniční hradbu hor, vytlačil ji z úrodné pánve u Ohře i s jejími ložisky kovů. Životadárné proudy řek Labe a Ohře, které to mrtvé kamení dynamizují a dramatizují. Hluboké zdravé lesy v malém pohoří Císařského lesa, který se dnes jmenuje Slavkovský a nikdo vlastně  neví, proč: odtud vyvěrá množství minerálních pramenů.

Není divu, že v tom tak rozmanitém prostředí byly založeny lázně, které jsou dnes na seznamu památek UNESCO. Kam se nedostaly ty nejstarší a právě za Goethových časů slavné Teplice, které pomáhaly rokokové šlechtě od nemocí kostí a kloubů, zatímco Karlovy Vary léčily zažívací trakt, přetížený dobovou příliš těžkou stravou a Mariánské Lázně zase pomáhaly na ledviny a dnu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dcera národa

Františkovy Lázně na zvláštním plochém území, tvořeném odumřelými rostlinkami, vznikly o něco později, jejich slatinná hmota jako bahno sice vypadá, ale nikterak jím není, je živá a má schopnost aktivovat vnitřní orgány těla. Když si člověk ty léčivé účinky uvědomí, musí jen žasnout nad všemožnými schopnostmi přírody.

V krajině severozápadních Čech je také vidět, jak může být přírodní bohatství současně i prokletím. Obrovské povrchové vrstvy hnědého uhlí pomohly civilizačnímu rozvoji, miliony tun hmoty z těla země jsme spálili – a pořád ještě spalujeme – v elektrárnách a kotlích. Tohle ale nemá být výklad o tom, jak si na jednom místě ze země bereme, aby se nám jinde dobře dařilo a mohli jsme se cítit opravdovými pány světa. Tohle má být něco jako anamnéza.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

Největší zranění v krajině vidíme, když se na ni podíváme z vrchu Hněvín v Mostě, nebo z Bořeně u Bíliny. Odtud je patrné, jak hluboko i široko se zakously důlní bagry, jak obrovské jámy vyhloubily, kolik hmoty se proměnilo v teplo, světlo, pohonné hmoty a všelijaký otáčivý pohyb. Tam, kde se už netěží, se jámy zaplavují vodou, takže za pár let tu bude krajina s největšími vodními plochami ve střední Evropě a vůbec nevíme, jak to promění místní klima.

Vidíme města postavená z paneláků, což při dnešní bytové nouzi už ztratilo svůj odpudivý cejch, ale úplně jsme zapomněli, jaká města tu stála dřív. Jak se lišila svým majestátním charakterem, jaký měl starý Most, a dělnickým sebevědomím  třeba v Sokolově. Zmizelo bohužel obojí – i měšťanská paráda, i dělnické sebevědomí. 

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vlaková balada

Když se člověk podívá z Milešovky, uvidí pod sebou zahradu Čech, kde všechno kvete, zelená se a plodí. Ale mezi sady a zahradami vidí také obrovskou elektrárnu, gigantickou chemičku, vápenku a betonárnu a stále ještě patrné uhelné lomy. Když tudy chodil Goethe a promýšlel svého Fausta, jako by tušil, co se s krajinou stane, až se člověkovy vize o pokroku uskuteční. Goethovi se krása a zkáza ještě tolik nemíchaly, ale už to tušil.

Když už jsem začala jazykovým kurzem – v jednom takovém, k němuž se on-line připojuji, mám spolužačku z Ústí nad Labem. Lektoři se nám v té konverzaci mění a tak se často vrátí otázka, kam se z Prahy vypravit, když je člověk cizinec.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zakázané lásky v zahradách

Spolužačka vždy neochvějně doporučuje Ústí nad Labem. Dřív jsem se divila a poněkud i bavila představou, co asi cizinec uvidí na tak zdevastovaném místě v Čechách. Ale změnila jsem názor: uvidí jako na dlani celé drama. Když bude chtít, uvědomí si i vzestupy a pády, ozřejmí si škody nevratné, ale i ty, které se dají napravit nebo se prostě zahojí samy. Pokud ten cizinec nebude jenom konzumentem turistických atrakcí, když se bude umět podívat na krajinu jako Goethe, uvědomí si právě v téhle krajině zodpovědnost člověka za zemi, které vděčí za všechno, co má. A ten školní model se mu skutečně každých pět kilometrů trochu promění.