Alena Zemančíková: Zakázané lásky v zahradách

Studna osamění Margaret Radclyffe – Hallové v tom dědictví ale je. Tenhle příběh znám a Orlanda Virginie Woolfové, vypůjčeného z knihovny, si vezu do Anglie na dovolenou. Hrdina románu osciluje mezi mužskou a ženskou identitou v průběhu anglických dějin a právě to chci zahlédnout na hradě Sissinghurst v Kentu. Žila tam Vita Sackville – Westová se svým manželem Haroldem Nicolsonem a inspirovala svou „sapfickou“ přítelkyni Virginii k napsání Orlanda: píše se v dějinách anglické literatury.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dvířka do sakristie

Dvě spojité věže Sissinghurstu ční nad jemně zvlněnou krajinou. Jezdí se tam  hlavně kvůli zahradám. Takových hradů a zahrad ale v Anglii je! Čím je mimořádná tahle, že se sem sjíždějí návštěvy z celého světa?

V první polovině 20. století tu společnost literárních modernistů pěstovala genderově ambivalentní vztahy a poměry. Vita a Virginia se do sebe zamilovaly roku 1926, což dokládají místa v denících a dopisech jich obou. Ale nejen ty dvě dávaly v Sissinghurstu průchod bisexualitě, román Portrét jednoho manželství o tom napsal i Harold Nicolson, jen se rozhodl ho nevydat. To napravil až po jeho smrti syn Nigel.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Nejmenší divadlo na světě

Ve vybraně aristokratickém prostředí Sissinghurstu si intelektuálové z privilegované vrstvy mohli dělat, co chtěli. Návštěvníka jako já, který si takovou výjimečnost nedovede ani přirovnat k něčemu, co zná, tady napadne, jestli jeho obyvatelé a hosté šli se svou sexuální otevřeností taky na veřejné fórum, aby svým bohatstvím a společenským vlivem vydobyli něco z té svobody i pro ostatní. A k tomu tématu je v jednom z pokojů otevřená výstava. Jedna z jejích kapitol se týká Studny osamění Margaret Radclyff – Hallové.

V  roce 1928 se konal nad románem takzvaný „trial of obscenity“, tedy mravnostní soud. Souzena byla skutečně jen kniha, sama spisovatelka neměla právo do procesu zasahovat. Umělci v Sissinghurstu svůj protestní dopis nezveřejnili. Neohrozili svá postavení a majetky obranou románu, který pro ně byl nedostatečný umělecky, Virginia Woolfová ho nazvala „bledou vlažnou mdlou knihou“.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Jejich otázka

Obhajoba pozvala řadu svědků z řad anglické intelektuální elity, ale soudce svědectví nepřipustil; prohlásil, ať se spisovatelé starají o své umění, v otázkách mravnosti že rozhodne on. A rozhodl tak, že všechny výtisky této dnes slavné knihy o lesbickém vztahu musí být zničeny. Po vynesení rozsudku vyjádřila Virginia Woolfová v krátkém článku obavu, že nic tak nebrání svobodě myšlení, jako „tabu“, a budou-li se spisovatelé kontrolovat, stane se samotné psaní křečovitým a příliš opatrným. Překročit hradbu vlastních nároků a privilegií ve prospěch jiné spisovatelky však nedokázala. Studnu osamění nakonec pro čtenáře zachránila prostá obchodní finta amerického nakladatele.

Po smrti Vity Sackville-Westové v roce 1962 bylo panství Sissinghurst darováno Národnímu trustu. Stalo se cílem, kam putují nejen obdivovatelé zahrad, ale zejména queer páry pro potvrzení skutečnosti, že nitro člověka je složité, křehké a nejednoznačné, a že právě tím je věčně inspirativní.