Alena Zemančíková: Nejmenší divadlo na světě
Jeden notorický historický bonmot se týká rozdílného přístupu k vlastní autonomii u národů habsburské monarchie: zatímco Maďaři budovali parlament, Češi stavěli Národní divadlo. Mě jako milovnici divadla ta charakteristika českého národa jako takového, který na divadle staví svou identitu, vlastně těší. I když vím, že se na ní stavět nedá. Ale dá se o ni docela dobře opřít. Jestli se Maďaři opírají o parlament, nevím.
Při návštěvách evropských měst nemůžu odolat, abych nevyhledala divadelní budovu a nezkontrolovala jim repertoár. Z těch srovnání je vidět, nakolik se jako Evropané identifikujeme s mnohotvárnou kulturou, vytvořenou v jednotlivých státech, i jaké sebevědomí nebo pocit národní autonomie ta která země má. Divadlo je prostě stvořeno k tomu, aby jím chodily dějiny.
Čtěte také
Tohle však nemá být celoevropská úvaha o divadle, k tomu jsou jiné příležitosti. Chci se jen podělit o své okouzlení jedním zcela zvláštním divadlem, na které jsem narazila v Itálii, a potřebuji k tomu úvod. Pro Itálii je ostatně divadlo nepřehlédnutelným identitárním fenoménem.
Italská operní divadla jsou velkolepé budovy, v nichž se konají prohlídky, i když se nehraje, veřejnost k nim přistupuje jako k palácům. Ale teď už se vypravme do městečka Noicattaro v Apulii: to neleží u moře a není vůbec turistické. V roce 1869 si tam vybudovali na místě, kde doposud měla vládnoucí vévodská rodina lisovnu oliv, v hloubce 4 metrů pod zemí malé městské divadlo. Postavili si je jako výraz své republikánské městské emancipace.
Čtěte také
Zajížděly sem neapolské divadelní společnosti, ale scházely se v něm i dělnické spolky a samozřejmě reprezentovalo městskou samosprávu. Zkoušela v něm městská kapela a v době 1. světové války v něm bylo kino, kde mohli obyvatelé městečka vidět filmy jako Poslední dny Pompejí nebo Quo Vadis. Ve 20. letech divadlo upadlo do služeb fašistické propagandy, jíž odpovídala dramaturgie i poněkud futuristický styl inscenací. Po – v případě fašistické Itálie prohrané – 2. světové válce bylo divadlo opuštěno a chátralo, až téměř zaniklo, vchod byl zazděn.
Tohle divadlo s jednačtyřiceti místy k sezení, s věncem lóží i s bidýlkem ke stání, je vůbec nejmenším divadlem tohoto typu na světě. Když tohle s pomocí architektů a památkářů městečku došlo, nechalo ho se státní dotací a promyšleným dotažením potřeb současného provozu po roce 2010 zrestaurovat.
Čtěte také
Strop staré cisterny, lóže a balkón jsou dřevěné, takže je v sále dokonalá akustika. Na stropě se zachovala malba, na níž najdeme sekeru spojenou se svazkem liktorských prutů: v Itálii fašistické sochy, reliéfy a malby z budov neodstraňují.
Tohle nejmenší divadlo ve stylu all´italiana je k vidění ve filmu Mattea Garroneho Pinocchio z roku 2019. V jeho hledišti si člověk připadá jako v opeře, kde je všechno zmenšené jako v té pohádce o dřevěném rošťákovi s dlouhým nosem. A když návštěvník zavře oči, uslyší v té dokonalé akustice, jak kolem jdou dějiny: jednou tanečním a pak zas pochodovým krokem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
