Markéta Pilátová: Líný jazyk a ošklivá slova
Jazyk je líný. Někdy si říkám, díky bohu, aspoň někdo. Kdysi jsem jazyky studovala a tohle nám tvrdili – jazyk jde často tou nejpohodlnější cestou. V tomhle na něj spoléhám, že si nakonec vybere, co pro něj bude nejpohodlnější a bude mu jedno, co si o tom myslíme.
Onehdá jsme totiž nahrávali podcast a bavili se o tom, jestli dva muži a dvě ženy, které sedí v místnosti a nahrávají podcast, jsou podcasterstvo. Mně se to líbilo. Vůbec výrazy jako autorstvo, učitelstvo, studenstvo mi nějak evokují bratrstvo a sesterstvo, takže jsem jim nakloněná, a když můžu, tak je používám.
Čtěte také
V místnosti jsem byla jediná, komu se to líbilo. Padaly argumenty o ošklivosti slov. O tom, jak je to podivné a co na tom, že je to asi politicky korektní, ale prostě ošklivé. Mluvila jsem o jazyku tíhnoucímu k ekonomičnosti a tím pádem, pokud namísto dvou slov podcasterky a podcasteři bude moci zvolit podcasterstvo, bude to pro něj zkrátka úspornější. Nikoho jsem nepřesvědčila.
Ale přitom jsem si vzpomněla na jedno slovo, které nám už nějakých pár desítek let připadá úplně normální, hezké a používáme ho stokrát za den. A to slovo určité skupině lidí poměrně nedávno připadalo ošklivé a dokonce vulgární. Bylo to slovo ahoj. Naše úplně obyčejné ahoj.
Čtěte také
Když jsem tak pozdravila žáky češtiny na hodině českého jazyka pro krajany v Sao Paulu, svorně odmítli ahoj používat. Připadlo jim děsné. Argumentovala jsem, že zkrátka pro neformální způsob pozdravu používáme ahoj a pokud oni ahoj nebudou používat, co tedy budou používat? Budou prý říkat hezké nazdar. No tak zdar! Řekla jsem si v duchu, ale pak jsem si vygooglila (namísto našla na internetu), že ahoj se skutečně používá až od 60. let a byl to původně vodácký pozdrav. Krajani ale v 60. letech v Čechách nebyli, takže používali osvědčené nazdar a ahoj jim připadá ošklivé.
A když už jsme u staronových českých slov, miluju příběh Jana Svatopluka Presla, přírodovědce a tvůrce českého odborného názvosloví. Všichni známe jeho slova, která se v češtině ujala – běžně si do úst bereme jeho klokana, bobra, koně, tuleně a hrocha. Ale málokdo si vzpomene taky na jeho jelokoza, rychlojazana, nebo smrdoše.
Čtěte také
Prostě se neujaly. 159 slov, které Presl pro zoologické názvosloví vymyslel, se ujalo. 165 neujalo. Jazyk se jich neujal. Nelíbily se mu. Kdo je to ale ten jazyk, ta zvláštní entita, která si dělá, co chce a kašle na naše názory? A přesto si často můžeme vybírat, co si vezmeme do úst a co ne. Někdo zvolí podcasterstvo, přestože je to ošklivé, ale protože je to politicky korektní a jednodušší. Jenže jazyk, to jsme my. A my si vybíráme ahoj, nebo nazdar. A zajímalo by mě, jestli existovali lidé, fanouškovstvo Jana Svatopluka Presla, které občas říkalo místo skunk smrdoš a místo jelen jelokoza.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
