Sandra Silná: Neušlapanou cestou

Spletitá pavučina cest má ovšem někde svůj vcelku jednoduchý počátek. Možná jej vidí, vnímají a nohama ohmatávají poutníci, pěšáci, kterých v posledních letech, nejen na Stezce Českem, opět přibývá. Lidé putující krajinou, místy po původních starých cestách spojujících významná sídliště pradávných lidí. Pěšiny klikaté a tak odlišné od dnešních unifikovaných dálnic. Poutnické stezky představují počátek pravidelné lidské komunikace. První informační síť člověka.

Čtěte také

Sandra Silná: Divoký Bůh

Dávno jsme si zvykli na to, že data letí vzdušnou pavučinou rychlostí okamžiku a lidé se přemísťují kolem světa v řádu hodin. Kdysi dávno to bylo tempo chůze člověka, které udávalo svižnost dopravy. Uhodli byste, kde geograficky leží a za jak dlouho se dají pěšky spojit Setuakoton, Marobudon, Nomisterion, Stragona, Budorigon, Asanka? Domažlice, Plzeň, Praha- Zbraslav, Poděbrady, Hradec Králové, Uherské Hradiště. Staré názvy osad zhruba v místech dnešních měst, jak je ve druhém století našeho letopočtu zaznamenal do mapy poutních cest Claudius Ptolemaios.

Bádání o tom, kudy se kdysi ubíraly kroky našich předků, má svůj vlastní obor. Stibologie – nauka o starých stezkách. Jejími průkopníky v České republice byli vědci Radan Květ a Stanislav Řehák. Když jsem před více jak dekádou bydlela v pražském Břevnově, chodívala jsem téměř denně ulicemi Ve Střešovičkách a Na Kocourkách.

Čtěte také

Sandra Silná: Zlatá ratolest

Nejsou jistě jediné, které se nápadně odlišují od většiny ortogonálních tříd v této lokalitě. Staré kamenné patníky, místy už vyvrácené, žulové dláždění, klikatící se profil. Fantazie mi pracovala a před očima se míhala dávná procesí jdoucí možná k nedalekému benediktinskému klášteru, či snad směrem opačným, ke Strahovu, Vyšehradu a ještě dál.

Po stěhování do Brna se mi do ruky řízením osudu dostal Květův Atlas starých stezek a cest na území České republiky. A štěstěna tomu nahrála, když se o několik měsíců později objevil na mé faře i sám autor knihy, v té době již devadesátník. Během následujících šesti let, než Radan Květ v roce 2023 zemřel, jsme věnovali mnoho hodin společným rozhovorům o duši krajiny.

Čtěte také

Sandra Silná: Československá Šeherezáda

Květ byl vzděláním geolog, spoluzaložil obor hydrogeochemie a podílel se na mapování výskytu minerálních vod v České republice. Tohle vše jej vedlo i k vybudování nového oboru stibologie, nauky o starých stezkách. Jeho úsilím bylo, abychom krajinu vnimali poučeným pohledem a tím pádem i posvátněji. Aby nám příroda a cesty skrze ni vedoucí nebyly pouhou kulisou pro vlastní, mnohdy sobecké zájmy.

V dubnu si budeme opět připomínat Den Země. Jistě zazní mnoho hlasů, abychom se konečně zadívali na bohatství planety vědoucně, pokorně, a zkusili si uvědomit, co naší civilizaci hrozí, budeme-li se dál chovat jako dosud. Stibologie vznikla i proto, abychom si skrze poznatky, které přináší, připomínali, že naši dávní předkové procházeli krajinou jako lovci a sběrači bez toho, aniž by ji – Květovými slovy – hanobili. Naše současné i budoucí cesty závisí na zdravé Zemi.

Čtěte také

Sandra Silná: Kintsugi

Radan Květ si na úvod Atlasu starých stezek vybral slova jedné básně Henryho Davida Thoreaua: „Když s jarem krev mám šumivou/ a touhy toulavé zas bují, lačně mé nohy ukrajují starou cestu do Marlborough. Nikdo nespravuje jí, nikdo po ní nechodí/ je to živá cesta, jak by řekl křesťan. Nemnoho jich bude, těch kdo po ní půjde.“

A mě napadá, jak moc prorocká slova to vlastně mohou být?