Daniel Raus: Komedie zvaná život

Torbole je na samém vrcholku dlouhatánského jezera Garda, sevřeného mezi vysokými horami. Krajina pohádková, městečko starobylé. Proto sem Dante hezky zapadá. Posléze zjišťuju, že jeho zdejší pobyt je sice na úrovni legendy, místní ale ani na vteřinu nepochybují, že pro něj mají pádný důkaz: Danteho vlastní verše.

Čtěte také

Daniel Raus: Aspoň trochu fajn

Zapsány mají být v jeho veledíle, v Božské komedii. Konkrétně ve dvacátém zpěvu první části, tedy Pekla. Přesně tam prý Dante popsal půvab zdejší scenérie. Ovšem pozor: Místní legenda tím nekončí. Pokud by vás ani zmíněné verše nepřesvědčily, stačí, abyste se vcítili do zdejší atmosféry. Hned vám bude jasné, že duch velkého básníka tady dodnes přebývá.

Pádnější důkaz neznám.

Vyhledal jsem tedy první díl Božské komedie a nalistoval dvacátý zpěv Danteho pekelného putování. Popis přírody docela sedí, ačkoliv jezero se tam jmenuje Benaco. Torbolané mají podle mě pravdu: nikdo ať jim návštěvu génia nebere. Dante se tady zastavil v období svého vyhnanství, poté, co mu ve Florencii zkomplikovali návrat pohrůžkou upálení zaživa na hranici.

Čtěte také

Daniel Raus: Desátník

Zamotal se totiž do politiky, což byl ve středověké Itálii rizikový počin. Florencii sužovaly boje „bílých“ proti „černým“. Dante byl „bílý“ a dotáhl to až na „priora“, tedy nejvyššího představitele města. Sotva z něj ale na chvíli vytáhl paty, chopili se moci „černí“ a Dante strávil zbytek života mimo rodnou Florencii, do které se marně toužil vrátit.

Přemítám nad tím, že je trochu kontrastní sepisovat Peklo v krajině, která vypadá jako rajská zahrada. Jenomže takových kontrastů máte spoustu. Během 1. světové války bojoval můj děda o kus dál, na řece Piavě. Fronta se táhla až sem. V oněch krásných horách nad jezerem se maskovala rakouská opevnění, protože celých sto let patřilo středověké Torbole – i s duchem onoho velikána poezie – rakouskému mocnářství.

Čtěte také

Daniel Raus: Imunita

Za Velké války to tady bylo prý peklo na zemi. Můj děda utržil průstřel plic, nakonec ale přežil. Při vší smůle měl štěstí.

Dante prochází v Božské komedii trochu jiným peklem. A má k tomu průvodce: Vergilia, největšího z římských básníků antiky. Římané se totiž za císaře Augusta všemožně snažili vyrovnat kultuře Řeků. Záviděli jim hlavně Homéra. Komplexů je zbavil až Vergilius, jehož mistrovská Aeneida – sepsaná latinsky – se velkému Homérovi konečně vyrovnala.

Čtěte také

Daniel Raus: Legenda

A tak provází Vergilius Danteho nejdřív Peklem, a pak Očistcem, aby ho poté – na cestu Rájem – odevzdal krásné Beatris. Dívce z Florencie, kterou Dante nejspíš platonicky miloval, a která zemřela ve čtyřiadvaceti letech. Ukáže se, že to byla ona, kdo mu poslal Vergilia jako průvodce temnotou, a je to ona, kdo přivede Danteho až úplně k Božímu světlu.

Hledím na tu sochu, do Danteho strohé tváře. Říkám si, že peklo má mnoho podob. Stejně jako ráj. Bezpočet podob má i cesta tmou. Stejně jako cesta za světlem. Ať už je tedy momentálně vaším průvodcem Vergilius nebo krásná Beatris, vězte, že komedie zvaná život si rozhodně zaslouží přídomek „božská“.