Daniel Raus: Legenda

Zašel jsem tedy za kamarádem, byl právě v atelieru, nanášel na plátno optimistické barvy. Povídám, jářku, mám pro tebe dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá je, že můžeš mít výstavu v galerii mého známého. Špatná je, že musíš ale nejdřív umřít.

Čtěte také

Daniel Raus: Zrcadlo

Kamarádovi se zdála cena za tu výstavu poněkud nadsazená, tak se rozhodl zůstat radši naživu. Díky tomu nanáší dodnes optimistické barvy na další a další plátna. Podle mě správné rozhodnutí. Vede mě ten příběh ale k přemítání nad otázkou funkční role smrti v křehkém světě umění.

V jedné oblasti se mi totiž zdá, že počkat se přece jenom vyplatí. A sice, když někdo točí film o živých osobách, které všichni dobře známe. Mám pocit, že to dopadne buď vyloženě špatně, nebo v lepším případě jakž takž. Nově dostalo ale i tohle moje přesvědčení těžkou ránu.

Stalo se to v den, kdy přišel do kin film o Bobu Dylanovi. Jmenuje se Complete Unknown, což se do češtiny těžko překládá, je to citát z jeho slavné písně. Mimochodem, rukopis textu té písně se vloni vydražil za dva milióny dolarů. O název ale nejde. Problém byly spíš ty moje předsudky.

Do kina mě vytáhla moje dcera, prohlásila, že to mám od ní jako dárek. Zatvářil jsem se trochu kysele s poukazem na fakt, že Bob Dylan je moje mládí, střední věk i stáří, a že si nechci stávající obraz kazit. Jenomže – jak praví staré přísloví – darovaného koně není slušné posílat k dentistovi, i kdyby to kryla pojišťovna.

Čtěte také

Daniel Raus: Přítel

Takže v den české premiéry jsem usedl ve skoro prázdném multikině s očekáváním v duchu minimalismu. Už po pár minutách jsem se ale nestačil divit. Ten chlápek na plátně zpíval zrovna jako kdysi Bob Dylan. Nebo ještě víc. Neuvěřitelné, co dnešní technika dokáže, říkám si. Naklonil jsem se k mé dceři a potichu šeptám: ta umělá inteligence dělá zázraky.

Jenomže ona je z onlinové generace, takže briskně zjistila, že ve filmu žádná umělá inteligence použita nebyla, všechno je nazpíváno naživo. Můj údiv se stupňoval až do konce, zůstal jsem sedět do posledního titulku s ústy dokořán. A zdá se, že nejsem jediný.

V Americe se kolem toho snímku strhla pěkná vřava. V centru pozornosti je hlavně Timothée Chalamet, představitel Boba Dylana. Mimochodem, napůl Francouz, což vedlo k tomu, že jeho jméno neuměl nikdo pořádně vyslovit, tak se ustálil poangličtěný kompromis.

Čtěte také

Daniel Raus: Večeře

Časopis Rolling Stone do toho zjistil, že s režisérem spolupracoval docela významně skutečný Bob Dylan. Jeho přínos byl prý k nezaplacení. Taky ale přejmenoval jednu z hlavních postav a trval na zařazení událostí, které se nikdy nestaly. Když režisér pochybovačně namítal, co na to řeknou diváci? Dylan se na něj nechápavě podíval s otázkou: proč tě zajímá, co si kdo myslí?

A tak nejen Timothée Chalamet, ale i samotný Bob Dylan utvářel dávnou legendu s báječnými písněmi. A možná právě v tom je ten vtip. Umírat by v takovém případě bylo vyloženě na škodu.