Daniel Raus: Večeře

Leonardo se jí ale nevěnoval stále. Jak to měl ve zvyku, pořád odbíhal k něčemu jinému, což čechralo nervy milánským dominikánům. Pravda je, že za tohle veledílo nedostal žádné peníze, podle všeho žádné ani nechtěl. Jeho motivace nebyla finanční. Nicméně už po dvou letech byla Poslední večeře těsně před dokončením, které ovšem stále jaksi nepřicházelo.

Čtěte také

Daniel Raus: Poupě růže

Představený milánských dominikánů napsal tedy Leonardovi stížnost. Což neměl dělat, protože mistra to – mírně řečeno – poněkud vytočilo. Odepsal zpátky, že zpoždění má vážný důvod. A sice, že nemůže najít dostatečně zločineckou tvář, která by mohla sloužit k namalování zrádného Jidáše. Pokud bude ale nucen dílo uspěchat, pak ke ztvárnění Jidáše použije jako předlohu samotného představeného milánských dominikánů.

Každý pochopí, že od té chvíle na Leonarda už nikdo netlačil. Když si představíte, že by vaše podobizna měla figurovat v dané pozici na díle takového dosahu, taky byste radši počkali. Příznačné je, že zcela mimořádnou pozornost věnoval mistr Leonardo také tváři Krista. Jeho přítel – a ve své době rovněž věhlasný malíř – Bernardino Zenale mu prý dokonce doporučoval, aby nechal Kristovu tvář nedokončenou, protože jemnost a krásu výrazu některých učedníků prostě už nelze překonat.

Čtěte také

Daniel Raus: Pípa

Poslední večeře je stará víc než půl tisíciletí. Nepsal bych o ní, kdyby se v poslední době nedostala opět do řečí. Bylo to v souvislosti s úvodní megashow na otevření olympiády v Paříži. Některým lidem se nelíbily expresivní výjevy, jež podle nich parodovaly toto Leonardovo dílo – ba snad i samotné křesťanství. A tak se po internetu ve velkém šířila Poslední večeře s výjevem z olympiády a spoustou rozlícených komentářů. Co by na to řekl mistr Leonardo, toť otázka.

Faktem je, že impozantní freska toho zažila požehnaně. Spoustu let jí škodily výpary a kouř tisíců svíček, které mniši zapalovali. V polovině 17. století pod ní byly vybourány dveře, takže Kristus a jeho nejbližší učedníci přišli o nohy. Když se o 150 let později nechal Napoleon v Miláně korunovat, zřídil si tam stáj pro koně. V 19. století postihly budovu záplavy, ve 20. století ji zasáhla spojenecká bomba, a to nemluvíme o konspiracích, které po staletí tuto geniální malbu deformují pro změnu ideově.

Čtěte také

Daniel Raus: Harampádí

Snad by mistra Leonarda potěšilo, že po půl tisíciletí je jeho dílo neuvěřitelně populární, dokonce na internetu. A co se týče onoho pocitu urážky křesťanstva, možná by poukázal na smysl té malby. Zachycuje totiž klíčový okamžik z perspektivy budoucího dění. Každou postavu provází symbolika jejího příběhu. Ježíš oznamuje, že bude zrazen, a vysvětluje, že projde utrpením, že se mu budou posmívat, budou ho lynčovat a zosnují mu potupnou smrt. Jenomže tohle všechno nebude konec. Ty nejdůležitější věci přijdou až potom. A budou pro každého z účastníků oné magické večeře velmi osobní.

Není třeba dodávat, že Leonardo nakonec našel předlohu pro svého Jidáše. A taky mistrně dokončil tvář Krista, která nemá svatozář, je za ní čisté nebe, a hlavně: všechno se k ní tajemně sbíhá.