Alena Zemančíková: Vyparáděné zahrádky

„Po Němcích“ byly samozřejmě i ostatní domy v té ulici, která se „za Němců“ jmenovala Feldbergstrasse a dnes nese jméno Prokopa Holého. Byly to malé vilky, každá se zahradou vepředu i vzadu, všechny měly plot.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dcera národa

Máma byla modernistka, a i  kdybychom ve vile měli zůstat, plot by už nikdy nepostavila, věřila v otevřenou společnost a ve sdílenou krásu. K tomu, co je krása, nás dost autoritativně vychovávala, takže tu největší krásu v naší ulici jsme sdíleli poněkud tajně. Moc práce nám ale to utajení nedávalo, díky chybějícímu plotu stačilo vyběhnout na chodník, přeběhnout ulici, po které tehdy přejela asi tak jedna motorka za den, a zastavit se u litinového plotu.

Za ním stálo celé městečko, tvořené hrázděnými domy, kostelem s červenou bání, zříceninou hradu v pozadí a  mlýnem v popředí, u kterého se točilo mlýnské kolo, poháněné vodou, kterou do té scenérie čerpalo gravitační čerpadlo neboli trkač (jak nám vysvětlil pán, který tu krásu udržoval). V tom městečku žili trpaslíci, ubírali se s košíčky na trh a s trakařem do lesa, měli i hřbitov na kopci za městem a tam vozili své mrtvé kočárem taženým černým koněm. U kostela měli školu pro své trpasličí děti. Mezi domky kvetly drobné kytičky.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

Pořád jsme stáli u toho plotu a máma, které naše umanutost šla na nervy, jednou řekla, že to je typický německý kýč neboli nevkus. Způsobila tím jenom to, že jsme se dál chodili na ten trpasličí svět dívat  s pocitem viny.

Pak jsme se z vily přestěhovali na sídliště a zahradu už jsme nikdy neměli, já jsem se ale ráda mezi zahradami toulala a dívala se, co a jak komu roste a kvete. Někdy, přiznám se, jsem mezerou mezi plaňkami nějakou kytku ukradla.

Slavný soude, případ je promlčený a celý způsob pěstování zahrad se od té doby změnil. Když procházím mezi novými vilami, jdu téměř neustále podél betonové zdi. Do zahrad nemá nikdo co nakukovat, natož pak před nimi postávat.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Student Smetana a klišé národního klasika

Vše, co je na zahradě, je tady jen pro její majitele, ostatní ať jdou do parku. Jenže park je pěstován profesionály a tomu, co tam je vysazeno, se musí dařit. Kdežto v soukromých zahradách se rostlinstvu daří různě, někomu kytky kvetou a jinému živoří, dokonce je možné vystopovat, kde spolu sousedé sdílejí cibulky a řízky, takže jsou blízké zahrady botanicky propojené. Přes betonovou zeď nic takového člověk nevidí.

Na našem sídlišti vznikají zahrádky u některých vchodů, na jednu takovou dobře vidím z okna. Myslím, že paní, která se o ni stará, by na ní měla ráda i trpaslíky, kdyby byly k mání v blízkém hobby marketu. Ačkoliv je to zcela zbytečné, vybavila těch pár čtverečných metrů světýlky, rozeklanými větvemi, na něž navěšela hrníčky, vytvořila zbytečné cestičky, vysypala je bělostnými kamínky a  postavila i malinký plot.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vlaková balada

Na výškové konstrukce zavěsila květináče s popínavkami: stačí se projít kolem hobby marketu a hned vidíme, co bylo v akci. Je to podobný kýč neboli nevkus, jako bylo to městečko na Stalinově třídě v Tachově, a plyne z něj poučení, že tenhle kutilský přístup k zahradě vůbec není vyhrazen jen tomu, co je „po Němcích“. 

Často pomyslím na to, co by té zahrádce řekla moje máma, jestli by, kdyby se dožila, trvala na svém přísném vkusu. Já na něm netrvám, zahrádka, která svítí svými bílými oblázky a barevnými keramickými ozdobami do mých oken, je mi milá, baví mě sledovat, jaký další nesmysl na ni přibude a co tam rozkvete. V nesnesitelně horkém a suchém pražském létě je zahrádka svěží barevnou oázou, což paní, která ji zalévá, přijde při cenách vodného v Praze docela draho. Jsem jí vděčná, že to pro nás, kteří tu bydlíme, dělá.