Alena Zemančíková: Dcera národa

Okamžitě jsem věděla, že jsem přesně v takovém divadle, v jakém chci být. Představitelka Zdenky Kateřina Pokorná ji hrála výborně a výprava Jany Zbořilové s bustami mrtvých hrdinů národního obrození, jejichž tváře byly jakoby zafáčované lehounkým organtýnem, říkala v metafoře, co jsem si myslela tehdy taky: národní obrození je zašlé, pavučinami  pokryté téma, o kterém se sice učíme ve škole, ale jehož ideje a podstata se nás netýkají.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

Národ byl ve městě, z jehož staré německé rozhledny byla vidět železná opona, vězením se samými zákazy. Že nám nezakázali hrát Dceru národa, svědčilo o nevzdělanosti a nezájmu dozorců, protože sám její autor byl zakázaný.

V nových, demokratických poměrech, jsme sice nepotřebovali pro své tituly povolení orgánů KSČ, zato jsme museli neustále čelit nárokům na  finančně soběstačné divadlo, jak si to představovala nová, trhu bez přívlastků oddaná politická garnitura. Dcera národa, která se už dobré tři roky nehrála, nám byla předhazována jako příklad špatné dramaturgie, která nikoho nezajímá ani nebaví, je nudná a moc náročná.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Student Smetana a klišé národního klasika

Dívala jsem se na ty špatně oblečené a nevychované vašnosty z magistrátu a cítila se jako ta Zdenka Havlíčková: říkají nám, jak máme vypadat, co máme říkat, jak se při tom tvářit a s kým se přátelit, a přitom se ani neobtěžují pomyslet, kdo jsme. Hlavně, že nám pořád připomínají, kdo nás platí. Pochopila jsem, že kdyby před těmi věčně nespokojenými členy městské rady stál muž, který s nimi chodí do  rotary klubu nebo na tenis, bylo by to snazší. Ale tak, jak jsem se jim jevila já, si své městské divadlo věru nepředstavovali.  

U televizní série s Antonií Formanovou mě použití moderních výrazových prostředků nepohoršuje a ples, který se choreografií a hudební úpravou promění v obraz štěstí právě po uši zamilované Zdenky, mě uchvátil.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dvířka do sakristie

Dofabulované scény se svlečeným poručíkem Battagliou v ložnici a kontrolou Zdenčina panenství dělají její pěstouny krutějšími, než podle dochovaných pramenů byli. Na Zdenčině osudu se ale ze všeho nejhůř podepsalo veřejné mínění, které ji dokázalo zneuctít i bez facebooku. Život „dcery národa“ byl krátký, ještě nebyla pořádně sama sebou, a už měla patřit veřejnosti.

Zdenka byla současnicí Elišky Krásnohorské, vyrůstala se Zdenkou Braunerovou, pro ně – i pro několik dalších dívek její generace – sňatek už nemusel bezpodmínečně být jediným životním programem. „Dceru národa“ si národ představoval jako usedlou vdanou paní, ne jako samostatně myslící a tvůrčí  ženu. Křivdili bychom obrozencům, kdybychom přijali jejich obraz jako omezených a bezcitných pantátů, jak je zobrazuje seriál, ale ve Zdenčině případě se tak zachovali.