Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

14. leden 2025

Největší audioportál na českém internetu

Čtení | Foto: Pixabay, Licence Pixabay

Alena Zemančíková: Ani jedna kniha

Někdy se člověku stane, že přijde na návštěvu do domácnosti, kde nevidí ani jednu knihu. A nemusí  to být domácnost primitivních obyvatel, spíš malý byt mladých lidí, kteří mají všechno ve čtečce nebo na internetu.

Když byly moje děti malé, měly tendenci mě považovat za slovník naučný: ptaly se pořád a na všechno. Když jsem odpověď na otázku znala, stejně jsem chtěla, aby ji ověřily v knize.

Čtěte také

Když jsem odpověď neznala nebo si nepamatovala přesně (takových bylo samozřejmě mnohem víc), trvala jsem na tom, že to musíme v knihách vyhledat. Měli jsme doma spoustu přírodovědných encyklopedií a slovníků, právě pro to, o čem je teď řeč.

Děti (dospělí ostatně taky) se často ptají jen tak, ani moc nechtějí znát odpověď, a celkem se spokojí s tím, když jim člověk řekne, že neví. Ale já se s tím nespokojím, otázka, kterou klade dítě, se přece týká porozumění světu, a fakt, že si nepamatuju třetí termodynamickou větu nebo Newtonův zákon, se nedá jen tak odbýt: musíme se na to společně podívat. Jen tak dokážeme do světa, plného nevědění, vnést trochu vědomosti.

Čtěte také

Moje děti už jsou dávno dospělé, police knihoven mají plné těch naučných knížek, které jsem jim kdysi i docela pracně sháněla a pak draze kupovala k Vánocům a narozeninám, ale když v řeči narazíme na něco, co nevíme nebo si nejsme jisti,  už to v těch knihách nehledáme: podíváme se na internet. Vznikají zajímavé debaty a srovnání, jejichž výsledky do příštího setkání zapomínáme – ale to není internetem, zapomínali jsme je i v dobách, kdy jsme informace hledali v knihách (termodynamickou větu jsem si nezapamatovala nikdy).

A teď ještě k tomu umělá inteligence! Můj syn s pobavením říká, že internet a umělá inteligence úplně zničily kulturní fenomén zvaný hospodská hádka. Jak krásně se dal v dobách před těmito fantastickými vynálezy digitální doby strávit celý večer dohadováním o objevech, vynálezech, historických událostech a osobnostech, kde zdrojem informovanosti hospodského lidu byly televizní znalostní soutěže a zbytky, uvízlé v paměti od školy!

Čtěte také

Kdežto teď každý otevře chytrý mobil a má to hned, termodynamickou větu jako podrobnosti o smrti Kurta Cobaina. O co se tedy můžeme v hospodě hádat? Jen o to, co je buď vůčihledné (byls to ty, kdo mi naboural plot, viděli tě), nebo nedoložitelné (a tam je největší past v nekonečné konspirativnosti). Těžko říct, jestli by se z hospodské debaty dnes dala napsat povídka, jak to uměli mistři od Haška po Hrabala, kde z debaty, zdánlivě bezduché, vystupuje absurdita a poezie. Nevím, současné hospodské hovory neznám.

Ale ještě k těm bytům bez knížek, o kterých teď přemýšlím už ne jako o zdroji informací, ale jako o umělecké literatuře a artefaktech. Jejich obyvatelé nejsou  žádní hlupáci, ostatně v každém tom bytě je počítač mnohem lepší než ten můj a elektronická zařízení, u kterých ani nevím, k čemu jsou.

Čtěte také

Když se podivím absenci knížek, (ona se mě osobně dotýká, vždyť taky knížky píšu), řeknou, že literaturu a kulturu vůbec mají zcela k dispozici ve svých computerech, chytrých telefonech a čtečkách, stačí si vybrat. Asi ano, nechci se hádat, chybí mi k tomu podrobná znalost těch všech nových možností.

Ale chybí mi hlavně něco jiného: možnost náhodného otevření. Náhodného zapnutí rádia, kde hraje hudba, kterou znám, ale nepamatuji si, co to je, a čekám na odhlášení skladby. Náhodného zapnutí televize, kde než oškrábu brambory, dozvím se něco o životě hmyzu. Anebo náhodného otevření knížky, když se jen tak sedí, pije kafe a celkem už ani není o čem mluvit, když všechny informace máme a hádat se nechceme.