Alena Zemančíková: Vlaková balada

„Já si tedy myslím, že se vždycky na Dušičky v nějaké podobě zjevují a můžou člověka i dohnat k šílenství. No vezmi si jenom Svatební košile. Člověk musí dávat dobrý pozor a nesmí se dovolávat nikoho mrtvého,“ rozumuje dítě.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Tabáková režie

Hm, dítě se nejen dívá na horory, ale i čte Erbena. Zapálíme svíčku a já pak jedu vlakem do Německa a za týden zase zpátky. Je právě čas Dušiček.

V  Berlíně přestupuji. Přesnost vlaků německých drah je už pár let pouhou legendou. V Berlíně mám poměrně krátký čas na přestup, v rezervě je naštěstí ještě jeden vlak do Prahy.

A jistě, expres se místy táhne šedesátikilometrovou rychlostí a postává před nádražími, zpoždění roste – až je jasné, že mi přípoj ujede. Je půl sedmé večer, sobota, zákaznické centrum německých drah zavřelo v šest, poslední vlak do Prahy, plně místenkový a zcela vyprodaný, jede v půl osmé.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zakázané lásky v zahradách

Rozhodnu se to risknout a nastoupit do něj i bez místenky, vždyť jinak bych si musela v Berlíně najít nocleh a ráno koupit novou jízdenku, to by mi přišlo draho. Proč bych ostatně kvůli německým drahám měla nocovat v Berlíně? Vlak jede až do Budapešti, některé vagóny jsou lůžkové, kupé jsou plná. Ale přesto – v jednom zůstala volná dvě místa, rezervovaná v úseku Berlín – Praha Holešovice. Vlak se už rozjel a nikdo na těch místech nesedí. Tak si sednu já.

Průvodčí přečte mou jízdenku v mobilu a řekne, že v tomto vlaku neplatí. Uznám to a říkám, že ale není moje vina, že mi vlak, na který platila, ujel. Ona řekne, že to není její věc, já zopakuji, že to není moje vina, ona řekne, že jenom pracuje, já odpovím, že jenom cestuji, ona řekne, že načerno, já na to, že jsem za jízdenku zaplatila. Ji to naštve a už tu máme výstup: průvodčí na mě začne křičet, já se ptám, co mám tedy dělat, ona hrozí, že když s ní budu diskutovat, může zavolat policii. Jde z ní strach. Jsem připravená v Drážďanech vystoupit a hledat si nocleh tam, průvodčí mě dál děsí sankcemi, ale pak přestane, jako když utne, a odejde, aniž zkontrolovala jízdenky zbytku kupé.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dvířka do sakristie

Na místo, na kterém sedím, nikdo nepřistoupí ani v Drážďanech ani v Děčíně nebo v Ústí nad Labem, jako by ta místa byla kouzlem rezervovaná pro mě. Opatrně zavřeme dveře a slyšíme jen energické dupání na chodbičce.

Pár minut po půlnoci vystoupím v Holešovicích, míjím služební kupé a vidím úplně jiné dvě postavy. Ta strašidelná průvodčí vystoupila v Bad Schandau na hranici, anebo prostě zmizela? Možná se s půlnocí vrátila do svého světa jako v Erbenově baladě. Třeba to byla nešťastná, nikým nevzpomínaná duše. Jiné vysvětlení pro tu podivnou cestu s prázdnou rezervací a zbytečným křikem nemám.

„Tomu nevěřím,“ řekne dítě, když mu to vyprávím. „Byla to prostě protivná německá průvodčí. A ty jsi měla štěstí, mohla tě klidně vyhodit.“