Pavla Melková: Uvnitř fresek
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_16x9_tablet/public/images/4ed9efc621a81ce7f7c92a4386095403.jpg?itok=dXCaMZ2a)
Pavla Melková: Uvnitř fresek
Zimní čas přináší mlhy. Ty v horách jsou někdy tak husté, že když člověk kráčí sněhem po louce, nevidí doslova nic, žádné záchytné body. Mám takové chvíle ráda. Protože toto bílo je zároveň přeci jen něčeho plné. Nedávno ve mně – asi trochu nepravděpodobně – mlha vyvolala vzpomínky na fresky v severní Itálii. Přesněji řečeno, díky ní jsem se uprostřed fresek ocitla.
Fresky na zdech domů a kostelů jsme zvyklí vnímat z odstupu – zvenčí. Můžeme ale do nich i mentálně – fyzicky vstoupit. Ne pouze být obklopeni stěnami s nimi, ale doslovně být uvnitř fresek samotných. Mně se to přihodilo v kostele San Rocco Orta San Giulio na severu Itálie.
Čtěte také
Freska je barva vpitá do vlhké omítky, která musí spolu s omítkou i schnout, nejde ji nanášet na suchý podklad. Není proto samostatnou vrstvou, pouze přichycenou na podkladu, jako malba, ale je vrstvou prolínající. A můžeme si představit, že prolíná nejen stěnami, ale i navazujícím prostorem. Vzduchem, světlem, vodou, kamenem, zemí, nebem.
V krajině severoitalských jezer se zdá, jako by se zde freska zrodila. V onom světle, prosyceném vlhkostí oparu nad vodou, deštěm, mlhou. Někdy dokonce jako by kraj sám byl freskou.
Voda jezer se zde spojuje se světlem. Je to specifické vlhké světlo, jehož nekonečnost je jiná, než například toho v Provence, které je ostré, průzračné, vysoké. Tohle je horizontálně všeprostupující, měkké, tekoucí, prosáklé barvami až k temnotě dešťového nebe.
Čtěte také
A v oparu vzdušné vlhkosti do sebe prolínají vrstvy zdí, korun stromů, domů, pohoří.
Barvy, tvary, gesta, výrazy tváří – a příběhy, sycené z kleneb kostelů, kupolí poutních kaplí zdejších Sacri Monti i svatých obrázků na průčelích venkovských domů, prosakují všemi rovinami a směry prostoru.
Ocitla jsem se tehdy uvnitř fresek a přemýšlela, kam až může dosáhnout toto jejich fluidní prosakování? Tam, kde ještě cítíme ve vzduchu vůni jezerního vzduchu? K obrysům hor? Anebo nemá hranice?
Čtěte také
Pokud se člověk na tento proud napojí, nebo přesněji řečeno je napojen, protože se nejedná o okamžik vůle, ale o „stanutí se“, pak se mentálně-fyzicky stává jejich součástí. Tekutost stírá fyzické hranice přítomného prostoru skutečnosti, stejně jako času. I my se stáváme fluidními.
Nehmotnost fresek je paradoxně činí skutečnějšími, než hmotné barvy obrazů, pláten a rámů, stejně jako soch. V dnešní době jakoby navíc rezonovaly s touhou nezanášet svět dalšími a dalšími objekty. Svojí efemérností se blíží nehmotnosti hudby či slova.
Fresky nemají kontury, barvy nedosahují plnost, nejsou stálé, nejsou stejné, nejde je popsat, přecházejí jedna do druhé. Jsou rozptýlenými pigmenty.
Čtěte také
I podléhání času, ono přirozené pozvolné směřování k zániku – slábnutím, ztenčováním vrstev až k průhlednosti, poté k náznaku, jež se stává abstrakcí, až k vytrácení se, činí fresky o to více součástí skutečnosti, života.
Jejich cílem nebyla ve své době abstrakce, ale naopak co největší narace. Tím, že jsou součástí proudu času, ale fresky postupným znečitelňováním vplývají do naší doby stále abstraktněji. Z původní polohy ideálního, popsatelného, čitelného, zarámovaného světa se tak dostávají do roviny nejasnosti kontur, do bezbřehosti, neuchopitelnosti horizontu, do mlhy, tedy do světa uvědomění si existenciální nejistoty, ale zároveň všeprostupující plnosti.
Stejně jako mlha v horách českého severu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
![slovo_nad_zlato.jpg slovo_nad_zlato.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/19c0a47caca04bb76b27ba3edcdf74cd.jpg?itok=1i0_J3I_)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/e2afc965669332fc5318f1eaa402a4b5.jpg?itok=i3X2CUFb)
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.