Pavla Melková: Nelovíme – pozorujeme

Naší fence jsme dali jméno Nari, které v japonštině znamená bytí. Vložili jsme tak do ní původně spíše vlastní očekávání, tedy čím bude ona nám, než že bychom reagovali na její charakter. Posléze se ale ukázalo, že i v něm jsme nemohli být blíže skutečnosti.

Čtěte také

Nalézání krásy v obyčejných věcech nám umožňuje být skromnějšími, říká architektka Pavla Melková

Obecná představa je, že psa člověk musí trénovat a vychovávat. Objevem ale je, nakolik zároveň pes trénuje Vás. Obohacení, které přinese do lidského života, má mnoho podob, a řada z nich je niterného charakteru. Jedním z těch zobecnitelných je ale například způsob vnímání okolního prostředí.

Se psem je zapotřebí chodit na vycházky. Někdy doprovázíte vy psa (tzv. psí vycházky), jindy on vás (protože chce být s vámi na těch vašich). A jedna z věcí, kterou se od něj můžeme učit, je jiný způsob pohybu světem a jeho vnímání. Smyslem například není cíl vycházky. Ta už není linií, ale spíš jakýmsi polem. Mizí výkonnostní apel, kterému jindy podléháme a už to často ani nevíme, a smyslem se stává bytí samo o sobě. Sám pohyb, místo, zájem o ně, tady a teď.

Čtěte také

Hlavním smyslem umění je sdělení

Nemizí jen priorita cíle, ale i pohybu – zastavení se má nemenší význam. Skrze vnímání psa cítíme, jak kámen, větev, nora, list jsou vesmírem a dokážeme u nich setrvat hodiny. Inspirativní je také rovnocennost ostatních smyslů vůči zraku, který jako lidé upřednostňujeme. Pes vychutnává teplou louku celým tělem – umí se přitisknout tak, jak člověk nedokáže. Nozdry nevnímají jen pachy, ale třeba i vítr. Packy se při každém kroku pokládají na zem jemně, opatrně a vnímavě.

V soužití se psem jsem našla také metaforičnost, skrývající se v jazyce, kterým s ním mluvíme. Naučila jsem se, že psovi je vše třeba přeložit do jednoho, maximálně pár jednoduchých slov. Tedy například i informace, co teď právě budeme dělat. A když jsem začala používat slova jako: teď – sedíme, odpočíváme, běžíme, pomalu jdeme, čekáme, atd., uvědomila jsem si, že tento způsob řeči je neméně užitečný i pro nás.

Čtěte také

Nejpodnětnější zábava pro děti je prozkoumávání obyčejného světa

I pro nás je totiž dobré vědět, co to vlastně v danou chvíli děláme. A že by to měla být jedna věc a měla by být jasně pojmenovaná. Někdy se navíc v takových pokynech objeví nečekané metafory. Odtud také titulek dnešní úvahy: Nelovíme – pozorujeme.

Náš pes je pastevecké plemeno mudi. Pochází ze stepí a vyznačuje se tím, že se dlouho vyvíjelo přirozeně a není tedy mnoho šlechtěné. Jeho pasteveckou prací je doslova „organizovat prostor“. Takže vlastně trochu alter ego nás architektů. Znamená to formovat tvar stáda, směřovat jeho pohyb, držet ho pohromadě. A tak se Nari snaží honit vše okolo. Smyslem ale není lovení ve smyslu zničení, nýbrž poznání, skamarádění se, hraní a mazlení.

Čtěte také

Kdy se péče o prostředí stává pouhým vyzdobováním

Také ale ráda jen tak sedí a pozoruje. Nikdy jsem to u žádného psa neviděla, a doteď nevím, zda se to naučila od nás, nebo měla již v sobě. Od malého štěněte si nicméně sedá na zídky (ano, i my si na ně sedáme), na lavičky, vyvýšená místa – a dívá se na svět okolo. Sedá si i sama od sebe, odmítá odejít a vydrží tak mnoho minut.

Zmíněný pokyn: Nari, nelovíme – pozorujeme, pro ni znamená nesnažit se vše okolo chytit, ale jen se dívat. Pro nás ale metaforicky znamená neméně. Svět se neloví, ale pozoruje. Tedy například: není potřeba ho neustále aktivně přetvářet a ovlivňovat. Někdy stačí jen vnímat, poznávat, přijímat a sebe do něj vůbec neotiskovat. Je to i klasické dilema budujícího versus interpretačního přístupu, který řada z nás zná ze svých různých profesí. A jistě, v praktickém rozměru je potřeba se o svět okolo nás starat i aktivně – tady je ale onen zásadní rozdíl v rovině přístupu, kořistného anebo pečovatelského. Kdybychom ho zjednodušili na psí pokyn, zněl by: Nekořistíme – pečujeme.