Pavla Bergmannová: Není čas ztrácet čas

Kulatý nováček v minimalistickém severském designu, s výraznými číslicemi a ručičkami ostře kontrastujícími s bílým pozadím zanedlouho sebejistě obsadil prázdné místo. Zaslouženě poutal pozornost a se značnou důležitostí zhlížel na každého, kdo do místnosti vstoupil. I přesto, že se jednalo o docela obyčejný sériový kousek, jeden z těch mnoha, které najdete v domácnostech po celém světě.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Danajský dar

Jednoho dne – když jsem se tak trochu nudila při čekání na výsledek svého kuchařského umění – jsem se na hodiny dlouze zadívala. S překvapením jsem zjistila, že se jejich štíhlá, téměř neviditelná vteřinovka s neskutečnou lehkostí pohybuje po ciferníku a bez zaváhání pluje od číslice k číslici, jako by chtěla nedočkavě předběhnout čas. Zcela fascinovaná jsem sledovala to její němé plynulé prorážení vzduchu za sklem.

Vůbec se nechovala jako všechny ty její zkušenější starší kolegyně na mechanických hodinách! Ty musely bojovat se soukolím ozubeného mechanismu a pokaždé s lehkým zaváháním dobývaly každou vteřinu, jako by toužily nepatrně zadržet přítomný okamžik, aby si záhy a – s o to větší razancí – prorážely cestu do budoucnosti a svým – tu více, tu méně – hlasitým tikotem stvrzovaly svá malá vítězství.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Když příroda vrací úder

A mně tehdy došlo, že tyhle naše nové hodiny – v dobrém i ve zlém – dokonale vystihují naši současnost. Tu nesmírně dynamickou dobu, v níž se mnohdy nepřetržitě ženeme vpřed a odmítáme setrvat na místě. Odmítáme rozjímat. Dobu, v níž toužíme vyzrát nad časem, či ho dokonce přelstít. A protože naše dějiny jsou příběhem zrychlování, tak čas nejednou záměrně také předbíháme.

A to pak třeba vůbec není výjimkou, když v regálech obchodů najdeme už na začátku září čokoládové figurky Mikulášů a čertů, které pak s prvními podzimními dny vystřídají vánoční dekorace a ty ještě před silvestrem stihne vytlačit zboží velikonoční.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Kdo s koho!

Mechanické hodiny byly jedním z prvních velkých technických vynálezů středověku. Začaly se objevovat koncem 13. století a – jak uvádí norský antropolog a spisovatel Thomas Hylland Eriksen ve své knize Tyranie okamžiku – „byly zavedeny proto, aby se podle nich řídil čas modliteb“. Také stvořily čas jako cosi objektivního a měřitelného, co existuje nezávisle na naší zkušenosti. Tedy jako jednotku, veličinu, do které musíme vtěsnat své osobní prožitky. Ale to často nezvládáme, protože se necháváme unášet onou měřitelností času a soupeříme s ním. Ale čím víc se snažíme času utéct, tím méně ho pak máme.

A to konečně platí i pro Advent, který by měl být především obdobím klidu, rozjímání a zpomalení. Místo toho se leckdy nesmyslně honíme, neumíme nebo se nechceme zastavit. Ale vnímat intenzivně přítomnost – to umožňuje prožít život a užít si ho místo toho, abychom jím jen rychle propluli. A právě teď – v čase blížících se Vánoc – je na to ten pravý čas. Čas neztrácet čas.