Pavla Bergmannová: Danajský dar

Přes den pak sice spoje jezdí častěji, ale jejich návaznost bývá leckdy komplikovaná, takže přesun do některých čtvrtí může trvat i déle než cesta vlakem do sto kilometrů vzdálené Ostravy.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Když příroda vrací úder

I proto jsem nedávno místo komplikovaného přejezdu se třemi přestupy o délce necelé hodiny zvolila raději relaxačnější verzi pětadvacetiminutového čekání na přímý spoj, který mě pak na předměstí dopravil za pouhých osm minut. Konečně, bylo hezky a já jsem ten čas mohla trávit svou oblíbenou činností: vstřebáváním génia loci daného místa!

Olomoucký přednádražní prostor prošel po roce 1989 razantní – a nejen dle mého laického hlediska – nepříliš citlivou proměnou. Neoriginální a ryze technicistní řešení s převažující betonovou šedí rozhodně nenahrává jeho smysluplnému „rozžití“, takže tohle zvláštně vyprahlé a opticky vyprázdněné místo funguje především na kontrastu dvou protichůdných sil. Té dynamické, zastoupené odjíždějícími a přijíždějícími, a síly svým způsobem statické – posedávajícími bezdomovci, korzujícími lehkými holkami či zdánlivě nenápadnými kapsáři.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Hledání duše města

Mou pozornost ale tentokrát zaujala akce s názvem Dětský den. Na ploše před místním krajským úřadem, kde stály vozy a stánky policistů, vojáků, zdravotníků, záchranářů, hasičů a mnohých dalších, právě probíhala prezentace vězeňské služby. Moderátorka oznamovala jednotlivé zásahy zneškodňování vězňů a přítomné děti z prvních a druhých stupňů základních škol vše doprovázely svým hlaholem.

Začalo se užitím neletální zbraně Kraken. Přiznám se, že jsem to cizí slovo – pravděpodobně jako i většina nezletilých kolem – slyšela vůbec poprvé a „vygůglila“, že se naštěstí jedná o zbraň nesmrtící. Když pak statista padl na zem, děti cynicky zakřičely „hurá!!!“ a dobrodružství mohlo pokračovat! Odhalení vězně, který si v cele vyrobil nelegální nůž z legálně držených předmětů broušením o vězeňskou postel, pak ve mně vyvolalo zvláštní pochybnosti o tom, kdo že je v tomto příběhu vlastně hrdina.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Kdo s koho!

A do třetice publikum ocenilo zásah psa Fredyho, který přítomného modela zcela zalehl. Moderátorka spokojeně uzavřela blok s tím, že za deset minut se na scéně objeví klaun Chytrolín. Jeho vystoupení jsem už nestihla, ale dva songy kapel Maxim Turbulenc a Těžkej Pokondr mě bohužel ještě zasáhly. Pustit hit o mašince, ve které jsou všichni vožralí, a následně pak i píseň, v níž textař lituje, že se na pražské Kampě nedá sehnat alkohol už tak levně jako před rokem 1989, mi přišlo jako hanebnost. A bohužel věřím, že i nikoli marný pokus, jak v přítomných probudit touhu ochutnat zakázané ovoce v co nejnižším věku.

Abych nebyla nespravedlivá, Dětský den – jak jsem později zjistila – nabídl i záslužnější program, např. ukázky první pomoci. Hlavou mi ale stále vrtalo, co asi organizátory vedlo k tomu předvádět dětem zásahy z věznic, a také práci se zbraněmi! Mělo se snad jednat o náborovou akci s cílem zahořet pro práci dozorce?! Měla tahle nevkusná eskapáda být nějakou formou prevence? Na chvilku jsem se dokonce přenesla do dětství, kdy nám během branných cvičení, jejichž jediným bonusem bylo opustit na chvíli školní lavice, nejednou předváděli zneškodňování nepřátel socialistické vlasti.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Značka IDEÁL

Nesetkala jsem se s takto zaměřenou aktivitou poprvé. Školy se dokonce samy chlubí tím, že se svými žáky podobné akce absolvují. Je mi nicméně líto, že místo rozvíjení kreativity a fantazie děti takto zbytečně neadekvátně zaměstnáváme militantními úvahami a komplikovaně a draze věnujeme pozornost následkům místo toho, abychom se zaměřili na příčiny. Popravdě, není to svým způsobem danajský dar? Nepostoupili jsme za těch více jak třicet let už o kus dál? Nebo jen hledáme, jak zaplnit ta vyprázdněná přednádražní místa, která v nás evokují minulost? Kdo ví!