Pavla Bergmannová: Když příroda vrací úder

I obsah sociálních sítí se nakrátko proměnil a jindy přesvědčivé, byť zbytečné příspěvky o výhodách levných nákupů v Číně, fantastických úpravách obočí, či o umění udělat na kávě srdíčko, vytlačily netradiční záběry zahrad, prokřehlých lánů, ohni zahřívaných sadů a do noci magicky svítících vinic. Kombinace zoufalství, slz, naděje a víry… Asi nejvíc se mi do paměti vryl obraz obrovského jahodového pole zahaleného pruhy bílých textilií měnícími se pod poryvy větru v rozbouřené moře… Konečně ho máme! Ale za jakou cenu!?

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Hledání duše města

Dokonce i tradiční média uznala, že se jedná o události tak zásadní, že by bylo dobré dát jim prostor na titulních stranách i v hlavních vysílacích časech a nechat čtenáře i diváky hltat malá velká dramata.

Příroda o sobě zkrátka zase jednou dala výrazně vědět, protože je jednoduše nepodmanitelná a pokud se s ní nenaučíme vycházet přátelsky, bude nám jakékoli vyvedení z rovnováhy vracet svými těžkými údery s úroky. Vše je vlastně o to víc absurdní, že se tohle kruté varování ohlásilo jaksi symbolicky právě kolem data 22. dubna, kdy si v rámci celosvětového Dne Země připomínáme, že bychom o naši planetu měli důsledněji pečovat.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Kdo s koho!

Ohlédneme-li se nicméně daleko do minulosti, narazíme na zajímavá fakta. Např. v kronikách příhraničních měst Jiříkov, Ebersbach a Neugersdorf se dočteme, že mezi 2. a 4. červnem roku 1695 byly tak silné noční mrazy, že pomrzlo mladé obilí, ovoce i zelenina. Mráz se pak opět vrátil už 25. srpna a 15. až 17. září dokonce sněžilo.

V roce 1762 zase zavládlo velké sucho, kdy vůbec poprvé pršelo teprve 2. června. Od 2. listopadu roku 1829 do 27. února 1830 vládla nejtvrdší zima celého 19. století s mrazy až mínus 26 stupňů. Zato v prosinci 1848 bylo teplo jako v létě, takže lidé chodili dokonce bosi.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Značka IDEÁL

Zdá se, že rozmary počasí nejsou ryzím výdobytkem průmyslem zasažené planety. Na straně druhé ale důkladné a dlouhodobé celosvětové výzkumy posledních let dokazují, že momentální stav změny klimatu je alarmující a přivodili jsme si ho převážně přebujele liberálními úmysly s důrazem na výkon a zisk, kdy se zájmy ekonomické většinou nedostávají do rovnováhy s těmi ekologickými. A právě ekologické či enviromentální snahy se často zjednodušují na projevy jen zdánlivých pomatenců, kteří škodí prosperitě.

Vztah k přírodě je nicméně starý jako lidstvo samo a ekologie tak v podstatě není umělou záležitostí posledních dvou století. Pojmenování toho, čím vlastně je, je samozřejmě otázkou složitější. Jedná se o velmi rozvětvený a komplexní obor, jehož smyslem je klást důraz na pochopení vztahů, vzájemných vazeb a souvislostí. Je to věda o hledání rovnováhy, disciplína, která se mění ve svým způsobem filozofický přístup k životu v podobě ekologické etiky.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Už zase skáču do kaluže

Jenže jak dosáhnout alespoň zčásti uspokojující stability? Je to cesta tolerance a úcty, kterou je třeba vrátit asi do všech levelů našich životů. Lokálně, globálně i na osobní úrovni. A zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, schopnost vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Nechce se mi opakovat, že něco zlé je pro něco dobré. Vyznělo by to zjevně jako klišé. V každém případě těch, které země živí, a oni tím živí nás, je mi líto. Státní dotace pokryjí jejich velké finanční ztráty patrně jen z malé části, ty osobní rány se ale zacelit podařit nemusí. V každém případě je jakékoli odchýlení se od běžného normálu velkým varováním. Jak konečně napsal Robert Fulghum: „Příroda to tak vymyslela, že každý nakonec nějak dostane, co si zaslouží.“ Tak to mějme na paměti… Jiný prostor k životu nemáme, měli bychom o něj pečovat.