Pavla Bergmannová: Značka IDEÁL

Největší vzrušení ale zavládlo, když kdysi na Vánoce začaly hořet nedaleké popelnice.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Mít se kam vracet

Když se v 90. letech vozový park obyvatel České republiky velmi rychle znásobil, přestala být tahle malá a nemoderní čerpací stanice pro provozovatele zajímavá. Velmi rychle ji vytlačila silná konkurence s objekty vystavěnými na okrajích měst nebo lemujícími zásadní dopravní tahy a nabízejícími luxus svého zázemí. Vzduch přestal vonět naftou a benzínem a my jsme si docela rádi oddechli! A i telefonní linky se nakonec staly dostupnější…

Z okna v kuchyni při vaření jsem pak řadu let sledovala ten nevzhledný plac, který tu zůstal. To místo s několika stárnoucími smrky a trouchnivějícími lavičkami nikoho moc nezajímalo a žilo si dlouhou dobu svým vlastním životem jako průchozí křižovatka mezi okolní zástavbou.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Dobrý sluha, ale zlý pán?

Před nedávnem se tu ale začalo něco dít. Geodeti s výtyčkami obkružovali prostor, tvářili se vážně a my jsme trochu znejistěli… Po čase se uprostřed prostoru objevila cedule a já si dodávala odvahu jít se podívat, co že se to vlastně chystá. Zvykli jsme si totiž, že s veřejným prostorem se u nás dost často nezachází zrovna ideálně a jakékoli volná parcela – umístěná navíc na lukrativním místě v praktickém dosahu městské obslužnosti – se většinou rychle a nesystematicky stane obětí zájmů ekonomických.

Po několika týdnech, kdy se v prostoru začali pohybovat první dělníci, jsem vyrazila informace prozkoumat. My pesimisté jsme zvláštní druh: naší výhodou je, že jsme připraveni na nejhorší, takže často dostaneme to nejlepší a jsme vlastně příjemně překvapeni. To byl naštěstí i tento případ. Plocha nepadla do rukou podnikavců, ale chystala se její revitalizace. Jak jsem se dozvěděla později, město vyhovělo přání místních, kteří dlouhodobě volali po kultivaci parku a jeho proměně na odpočinkové místo a dětské hřiště, které tady chybělo.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Už zase skáču do kaluže

Člověk se zelení obklopoval odjakživa. Ve starověku se úprava zahrad, které sloužily potěše oka i duše, odpočinku i užitku, stala svébytným uměním s důrazem na estetické hledisko. Mnohem skromnější středověká Hortus Conclusus se pak uzavřela za zdi domů, klášterů i paláců, ale renesance a baroko zahrady a parky záhy vrátily veřejnému prostoru, protože skrze ně se reprezentovaly moc a bohatství. S francouzskou geometrickou přísností pak začala postupně soupeřit anglická nepravidelnost.

Rozvoj měst v 19. století, doprovázený ztrátou kontaktu s přírodou, byl pak kompenzován zakládáním velkorysých parků. A jejich tehdejší role přetrvala dodnes: poskytují možnost útěku od hluku, chaosu a davů spěchajících lidí. Jsou oázami klidu ve velkých metropolích i malých městečcích, jsou zábleskem kultivované přírody uvnitř umělého organismu městského prostoru, kde zajišťují nejen zdravější ovzduší, ale mohou sloužit dokonce k sociálnímu kontaktu. Jsou zkrátka mnohem důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Úklid pro klid

Znovuoživení parku v blízkosti našeho domu probíhalo téměř idylicky. Po stavebních úpravách do prostoru vstoupil zahradní architekt. Byla to radost tajně sledovat, jak obhlíží terénní nerovnosti, detailně si prohlíží jednotlivé stromy i rostliny, rozdává pokyny. Bylo zjevné, že svou práci dělá s radostí i obětavostí. I díky tomu vzniklo místo, které slouží nejen lidem, ale – nejen díky hmyzímu hotelu – také přírodě. Místo, které žije a každodenně se proměňuje spolu s lidmi, kteří ho užívají. Teď záleží především na nich, jestli to bude proměna dokonalá…