Pavla Bergmannová: Už zase skáču do kaluže
Je únor. Venku prší. Byla bych sice raději, kdyby v tuto roční dobu sněžilo, ale co už s tím nadělám. S každou dešťovou přeháňkou, případně intenzivní sprchou se před naším domem, v místě, kde čas a kola automobilů vpravily do terénu hluboké koleje, vždycky vytvoří kaluž… Někdy větší, jindy menší.
Kaluž, která – když se počasí umoudří – umí kouzelně zrcadlit nebe. A já ho v ní moc ráda pozoruji. Stejně jako to, jak svým magickým kouzlem neodolatelně přitahuje malé dobrodruhy. Platí totiž takové pravidlo: každá kaluž chce, aby do ní skočilo dítě, a každé dítě zase touží skočit do kaluže.
Čtěte také
Z okna kuchyně tak často sleduji ty stále se dokola opakující výjevy. Zaneprázdnění rodiče vynášející věci z kufrů aut ztrácí z dohledu své ratolesti, které vodní hladina improvizovaného moře přitahuje jako magnet. Stačí chvilka nepozornosti a malí andílci se promění v promočené vodníky radostně poskakující uprostřed louže.
Pro prázdninová dobrodružství dětských part se pak na našem sídlišti zase nenajde větší atrakce než kaluž stvořená letní bouřkou. Zpočátku ji děti společně opatrně prozkoumávají dlouhými klacky, záhy se osmělí a lehce našlapují, poté poskakují a radostně cákají všude kolem, máčí se od hlavy k patě. Jejich dovádění je tak sugestivní, že mám pocit, jako bych se kaluží dokonce sama brodila. Zároveň jim ale závidím tu volnost a nespoutanost.
Čtěte také
Nevím, zda někdo už tento prazvláštní jev podrobil důkladnému vědeckému zkoumání, ale stále mi vrtá hlavou, proč zrovna kaluž, když se všude kolem nabízí tolik jiných zajímavých příležitostí! Možná je tou pravou esencí přírody, možná – podobně jako kouzelné Alenčino zrcadlo – umožňuje cestu do světa fantazie a poznání. Děti tak podvědomě touží objevovat, prožívat, získávat zkušenosti, učit se. A voda je ten pravý živel, který je jednoduše baví, a dokonce jejich konání naplňuje jistým štěstím a radostí.
Jestli tedy něco definuje dětství, je to právě skákání do kaluží. „Jinoch se stává mužem, když obejde kaluž, místo aby do ní vstoupil,“ napsal kdysi Platón. Později ho ve své knize povídek a úvah s příznačným názvem Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce doplnil Robert Fulghum tvrzením, že „kaluže jsou takový test, jak dlouho dokážeme být mladí“.
Čtěte také
Jenže neměli bychom si právě onu dětskou hravost a spontaneitu uchovat i v dospělosti? Nebo ji občas v sobě aspoň na chvíli znovu probudit? Radovat se i za cenu vystoupení z komfortní zóny? Namočit se? Umazat se? Nemusí to rozhodně znamenat nezodpovědnost, naopak. Potřebujeme ji jako inspiraci, impulz… Zase skákat do kaluže…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
