Martin Bedřich: Nové tmářství

A samozřejmě jsme ho ze všech možných stran legitimně kritizovali a testovali, abychom náhle zjistili, že jej ohromné množství lidí vlastně opustilo.

Čtěte také

Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

Blouznění o ploché zemi, o nejrůznějších konspiracích, o odmítání elementárních přírodních zákonů, díky nimž ostatně fungují technologie, skrze něž daní lidé tyto zákony popírají – to je realita 21. století.

Applebaumová píše: „Osvícenští filozofové, jejichž víra v možnost demokratických právních států předznamenala americkou i francouzskou revoluci, horovali proti něčemu, co nazývali tmářstvím: proti temnotě, iracionalitě a zastírání. Proroci toho, co bychom mohli nazvat novým tmářstvím, nabízejí přesně tyto věci: kouzelná řešení, auru duchovna, pověrčivost, pěstování strachu.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Revize

A dodává: „Spojení pseudoduchovna a politiky znamená odklon od některých z našich nejpodstatnějších principů a zásad: že logika a rozum vedou k dobré vládě; že debata založená na faktech vede k dobré politice; že lepší je správa věcí veřejných, která se neschovává v přítmí, a že politický řád předáváme potomkům v podobě pravidel a zákonů, nikoli skrze mystické charizma. Naproti tomu popisovaná rodící se mezinárodní elita vytváří něco naprosto opačného.

Společnost, v níž pověra poráží rozum a logiku, kde mizí transparentnost, kde jsou zlovolné činy politických lídrů zastřeny oblaky nesmyslů a odváděním pozornosti. Ve světě, kde záleží jen na charizmatu, neexistují a nehrají roli brzdy a protiváhy. A tam, kde emoce poráží racionalitu, nevládne právo. Existuje jen prázdno, které může zaplnit každý, kdo nabídne dost šokující a přitažlivý příběh.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Srdce hmoty

Čím více se s touto iracionalitou potýkám, tím víc mě zajímají kořeny původní západní rozumnosti, tolik v minulosti otloukané a ironizované. Oceňuju opravdovou kritickou křesťanskou racionalitu, která bude možná zakrátko důležitou hrází proti fundamentalismu a apokalyptismu, které na nás útočí v jedné podobě z Ameriky, v jiné podobě z islámského světa. Ale obdivuju i racionalitu rodící se z novověké vědy.

Už několikerou noc trávím nad pozoruhodnou knihou anglického učence Roberta Hooka jménem Micrographia, kterou vydal už ve svých třiceti letech v roce 1665 a v níž shromáždil vlastní pozorování učiněná mikroskopem. V předmluvě zaníceně píše o tom, jak technické dovednosti lidského ducha umožňují zlepšit rozum, paměť a hlavně smysly, třeba vylepšit zrak – ať už pro pohled do mikrosvěta, nebo pomocí dalekohledu do makrosvěta –, a jak by to mělo stát v základech nové přírodní filozofie. Ta by se neměla zabývat neověřitelnými spekulacemi a příliš vzletnými úvahami, ale měla by se nově a pořádně dívat na reálný svět, která nás obklopuje.

Čtěte také

Martin Bedřich: Rosnička

Hooke popisuje, jaké to pro něj bylo, dívat se pod mikroskopem poprvé třeba na oko mouchy. Jak dlouho nevěděl, co vlastně vidí, jak mu chyběla zkušenost, jak se spatřované měnilo podle toho, v jakém světle se na předmět díval, pod jakým úhlem a podobně. Píše: „Oči mouchy v jednom druhu světla vypadají téměř jako mřížka, provrtaná množstvím malých děr; v denním světle vypadají jako povrch pokrytý zlatými hřebíky; v jiném jako povrch pokrytý pyramidami, v jiném zase kužely…“ Jeho popisy mravence nebo blechy odrážejí hluboký údiv nad dokonalostí a krásou, kterou jako jeden z prvních pod mikroskopem objevoval.

Ohání-li se dnes někdo návratem ke zdravému selskému rozumu, opravdu si nemyslím, že by tím mělo být objímání stromů, fundamentalistický výklad náboženských textů nebo pohodlný tradicionalismus. Myslím na osobnosti, které daly Evropě skutečnou tvůrčí životní energii založenou na rozumu, úžasu nad stvořením, na zvídavosti, pracovitosti a kritičnosti. Co s tím kdo udělá dál, je věc druhá. Ale bez toho jsme vydaní všanc silám, z nichž mám upřímný strach.