Martin Bedřich: Rosnička
Ke knihám Jakuba Demla, jednoho z nejzvláštnějších českých spisovatelů první poloviny 20. století, se vracím pořád a čtu je znovu a znovu. Svým nezaměnitelným stylem a podivností, jimiž ovšem probleskuje ryzí krása, ke mně mnohdy promlouvají nečekaně intenzivně, a to i přesto, že mě po většinu času spíš notně rozčilují.
V závěru textu nazvaného Tepna Deml v mistrné zkratce zaznamenává hluboký zážitek počínající se letní bouřky, který vrcholí následující scénou: „Najednou takový výkřik: napravo přede mnou u samé cesty rozskřehotala se rosnička – a tu jsem ji ponejprv uslyšel a v jejím hlase byl hrob, byl to zvuk polnice a byl to zvuk z bezmasých úst kostlivce, byl to hlasitý refrén onoho blesku v dálce, toho do běla řeřavého a od stromů nezalenalého blesku (…), ale ze všeho, co jsem viděl a slyšel, pochopil jsem, že blesk je jako klíč, který odemyká skryté poklady země.“
Čtěte také
A Deml pokračuje, že onoho léta 1912 začal pracovat na své knize Rosnička, jež záhy na to vyšla a představuje důležitý přelom v jeho tvorbě.
V září téhož roku se pak v Lidových novinách objevil text bývalého anarchisty a bouřliváka S. K. Neumanna, v němž píše – o svém setkání s Rosničkou Jakuba Demla! Říká zde: „Není mi nic po jeho záležitostech. Je to katolík, tedy můj nepřítel. A já nemiluji svých nepřátel, neboť nejsem křesťan. A přece jakési kouzlo jeho nečasové a všemi opuštěné bytosti vábí mne k rozhovoru s ním. Není jen katolík, je také básník.“ A právě to umožňuje autorovi sbírky Satanova sláva mezi námi ocenit Demlovu knížku a vnímat prazvláštní autenticitu její výpovědi.
Čtěte také
Tím ale příběh nekončí. Deml, který v této době prožívá – bolestínsky a úkorně, jak je pro něj typické – velmi náročné období, kdy se rozhádá téměř se všemi bývalými příteli a spolupracovníky, je zájmem S. K Neumanna nadšen a dojat. Na dopis od něj reaguje zcela demlovsky: „Poněvadž je mi tak smutno a tak hanba a poněvadž tu nikoho jiného není: oběma rukama chytil jsem to vlající roucho útěchy, celý jsem se jím ovinul, a cípy maje ve dlaních, přitiskl jsem si je na čelo…“
To ale není vše a ono tak nepravděpodobné setkání dvou velmi odlišných autorů pokračuje. Jak totiž píše S. K. Neumann v dalším fejetonu pro Lidové noviny, dostal od vděčného Jakuba Demla dárek – perleťový krucifix. „Drahý nepříteli… Kdybyste věděl, do jakých rozpaků jste mne přivedl svým dárkem!“ A tak Neumann, svého času vypovězený ze vsi, kde žil v pohoršujícím svazku se svou družkou, rázně přechází po parádním pokoji a hledá místo, kam tento ošemetný dar umístit. Hájí se: „Jsme pohané, nechceme zdáti se křesťany.“
Čtěte také
Ale zároveň se cítí být vnitřně zavázán básníkovi, jakkoli se kýčovitý kříž vůbec nehodí do jeho moderní domácnosti. Jak přiznává: „Jeho perleť tak špatně se hodila mezi artělové drobnosti, hýřící barvami.“ Přesto uzavírá: „A proto chci míti rád Váš dárek. Pohlédnu na něj vždy s jistou něhou, jako byste Vy to byl, a pocítím pak ve svém nitru vždy ono tiché jednotící sněžení.“
Neumanna a Demla svedla dohromady nepravděpodobná kombinace mnoha faktorů. Rebelstvím unavený Neumann nachází útěchu v přírodě, lese, civilismu, přátelí se s bratry Čapkovými, píše do Lidových novin a v Demlovi spatřuje sympatického a jistě lehce potrhlého a marného bojovníka proti církevní hierarchii a měšťáctví, milujícího stejně jako on přírodu a ryby. Deml byl zase v této době vděčný za kohokoli, kdo jen trochu projevil zájem o jeho tvorbu.
Čtěte také
Nicméně i tak se nad touto drobnou epizodou literárních dějin vznáší něco podstatnějšího – síla básnictví, okouzlení slovem někoho, s kým se sice míjím téměř ve všem, a přesto v něm jsem schopen spatřit umělce, a tedy člověka, jehož na sebe dovolím působit a děkuji mu za to.
A jakkoli se z S. K. Neumanna stane v 50. letech směšná i hrozivá loutka stalinistického socrealismu a jakkoli je Deml v mnoha svých polohách nesnesitelný, ukazuje toto setkání na zvláštní a důležité schopnosti lidských bytostí. Jak naposledy říká Neumann Demlovi: „A my, i když nemůžeme docela zapomenout hněvu a nenávisti, aspoň přitom ještě milujeme.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
