Martin Bedřich: Fragmenty paměti
Před nějakou dobou mě zaujaly zprávy o tom, k jakému duchovnímu zločinu došlo tím, že byly umělecké předměty ze Svatovítského pokladu zapůjčeny na výstavu do saských Drážďan. Prý byly hanebně vyvezeny artefakty, které údajně od nepaměti chrání český národ, a že takovou svatokrádež si nedovolil ani Adolf Hitler. V takových chvílích na mě padá velký pocit marnosti.
Dejme do klobouku zájem o umění, historii, českou tradici, spiritualitu, citlivost k problémům současnosti, protřepejme, poklepejme hůlkou – a může nám vyjít ledacos. Hloupé řeči o jakýchsi pseudoduchovních silách, národovecká ezoterika ovoněná moudry z dějepisu do kapsy, stračí fascinace blýskavými předměty…
Čtěte také
Anebo výstava, která nám na dohled od českých hranic nastavuje přísné zrcadlo a ukazuje, jak se dá pracovat s uměním, jak se o něm a s ním dá přemýšlet a jak může skutečně promlouvat do naší současnosti.
Svatovítský poklad, rozsáhlý soubor především středověkých kultovních předmětů, relikviářů, liturgického náčiní, obrazů a soch, není ničím neznámým, jakkoli si ho mnozí samozvaní vlastenci evidentně všimli až ve chvíli, kdy byl vystaven v Německu. Přesto se zatím nikomu nepodařilo prezentovat ho tak, aby se z muzeálních artefaktů – přes všechnu jejich „magičnost“ dávno mrtvých – stala umělecká díla, která ožívají v nové a nečekané interakci.
Čtěte také
Kurátor Jiří Fajt spojil středověký poklad s velkoformátovými černobílými fotografiemi Josefa Koudelky zachycujícími současnou zeď, která dělí Izrael od palestinských území; vtáhl do dialogu instalaci britského umělce Edmunda de Waala, představující jakousi konceptualizaci paměti, jejích zlomků, trosek a průhledů rozpomínání; připojil k tomu majestátně znepokojivou velkoformátovou videoinstalaci Juliana Rosefeldta, natočenou v opuštěných filmových kulisách v severoafrické poušti a těžbou poznamenaném Porúří; a doplnil to o prostor přenesené knihovny jednoho historika středověku a drobnou instalaci rozbitého míšeňského porcelánu vyspraveného japonskou technikou kintsugi.
Ano, zcela správně – to nezní jako popis výstavy, na jakou bychom byli běžně zvyklí. Bohužel. Není to mechanické rozvěšení předmětů na základě chronologie nebo stylového určení, nejde o ilustraci akademické teze o povaze národního umění ani o snahu přiblížit českého velikána široké veřejnosti pomocí pikantních klepů.
Čtěte také
Je to výstava, která skutečně vybízí diváka k účasti, expozice, jež mu mnoho dává, ale také od něj něco vyžaduje, která není ve svém působení předvídatelná. Výstava nese název Fragmenty paměti a tento program je vetknut do všech jejích rovin: od samotné budovy Lipsiusbau, zničené za válečného bombardování a teprve nedávno zrekonstruované tak, aby své jizvy nezakrývala, ale přiznávala; přes středověké relikviáře, obsahující v řemeslně fascinujících ozdobných schránách kousíčky nejposvátnější křesťanské historie; přes fotografie Svaté země, kolébky toho všeho, rozdělené, tedy opět fragmentarizované současným násilím; přes de Waalovy keramické střepy a nádobky či urny, porůznu poschovávané a pozasouvané v temné mase konceptualizované paměti; až po film – snad postapokalyptický dokument o kulisách minulých životů a zaniklých světů.
Všechny ty fragmenty a zlomky spolu interagují, také díky vynikající výstavní architektuře a prostorové instalaci od Josefa Pleskota a jeho kolegů Norberta Schmidta a Petra Sýkory z AP ateliéru, obnažují se a vytvářejí specifické souzvuky.
Čtěte také
Nemluví ale jen o tříštění a rozpadu. Stejně tak je možné v celku výstavy vnímat onu ohromnou lidskou potřebu po komplexnosti, celistvosti, univerzalitě. Tak jako Karel IV. sbíral relikvie proto, aby z nich v Praze vytvořil specifický posvátný mikrokosmos; tak jako je de Waalova práce s rozkrýváním tragické rodinné historie snahou ji nakonec nějak uchopit; jako je odrazem touhy po celistvosti lepení rozbitých míšeňských talířů nebo uspořádávání učencovy knihovny.
Drážďanská výstava Fragmenty paměti je odvážným, krásným, bohatým a podněcujícím zážitkem vybízejícím k opakování, skvělou ukázkou toho, jak je možné se dnes chopit úkolu prezentovat umělecká díla, současná i muzeální. Mnohonásobně přesahuje horizont žabomyších sporů o to, jestli je vhodné vyvážet takové předměty mimo území naší země, omezené hořekování nad jejich údajným zneuctěním, blouznění o jejich národním charakteru. Pokud k takovým reakcím dochází, pak ovšem i proto, že se u nás podobný typ výstav bohužel stále nedaří realizovat. O důvod víc vypravit se kvůli ní za hranice, naštěstí už jen formální!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
