Pavla Melková: Celistvost prostředí
Národní galerie představuje do 2. března ve Valdštejnské jízdárně výstavu École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Díky kurátorce Anně Pravdové je vyčerpávajícím způsobem doplněná interpretací dobových souvislostí a v tomto smyslu téměř není co dodat. Výstava ale nabízí i vrstvy subjektivních evokací souvislostí. A mně se propojila s uvažováním o celistvosti.
Jsou zde představeni tři, původem čeští umělci meziválečného období, kteří zakořenili v Paříži. I oni byli ovlivněni atmosférou po první světové válce, kdy se umělci, kteří předtím pracovali s abstraktními výrazovými prostředky, navraceli k explicitnímu zobrazení reality.
Čtěte také
V době, kdy válka znejistěla veškeré jistoty, v něm spatřovali záchytný bod. Z figur, portrétů, zátiší či krajin skutečně cítíme pevnou celistvost, respektive touhu po ní. Výrazné kontury, monolitičnost tvarů, hutné barvy, koncentrovanost ke středu či ohraničení kompozice, nám dávají až fyzicky pocítit stabilitu.
Pomáhá nejen forma, ale i námět – v zátiší na stole domova vnímáme bezpečí, klid zpevňuje přítomnost psa ležícího u nohou, pevnost nacházíme v trpělivé práci zašívající ženy, zvláštní neporušitelnost čiší z nahého těla, střed ucelenosti dodávají krajině lidské postavy, solitérní strom, či dům.
Mluvím o pocitech vyvolaných obrazy. Jako architektka nicméně přemýšlím také o tom, jak můžeme vnímat celistvost či naopak roztříštěnost reálného prostředí.
Čtěte také
Není to samozřejmě jen dojem vizuální. Ve skutečnosti jde o celkový vjem z prostoru, ve kterém hraje kromě formy objektů roli i náš pohyb, děje a významy, či naše subjektivní rozpoložení.
Když se cestou z výstavy dívám okolo sebe, hledám, co v daném místě způsobuje, že zde tuto celistvost můžeme vnímat – podobně jako na zmíněných obrazech.
I zde platí, že existuje vnitřní ucelenost objektu a pak ucelenost vytvářená vztahy s okolím.
A napadá mne, že klíčové jsou vztahy, které prostor a situace propojují, a jejich čitelnost pro nás. Třeba existence středu. Tím může být náměstí, kostel, či jídelní stůl. Také kontinuita linie – pokud se jí například jednotlivé domy v ulici dokáží podřídit, anebo spojitá cesta domem. Celistvost může vytvářet i plošná nehierarchická struktura, důležité jsou ale vazby jejích částí. Jako v louce vlnící se ve stejném rytmu.
Čtěte také
Kompaktnost cítíme například tam, kde funguje hierarchie – od celku hmoty k detailům. To platí uvnitř jednoho domu, stejně jako pro měřítko ulice, nebo celku města. Jde o jasně rozeznatelný tvar hlavní hmoty, který dokážeme vnímat jako první. Pomůckou může být metoda přimhouřených očí, která potlačuje detaily a ukazuje základní obrysy, stejně napomáhá svítání či stmívání.
V dnešní době už dokážeme celistvost cítit i z abstraktního umění. Podstata a smysl věcí jsou obsažené v abstrakci jejich základních vlastností možná silněji, a to právě skrze universalitu, prostupující mnoha konkrétny. Jako vnitřní esence barev u Marka Rothka nebo třeba nekonečnost obzoru v horizontálách pouštního svítání na obrazech Agnes Martin.
Čtěte také
Pocit celistvosti je pro nás evidentně důležitý. Pomáhá nám mimo jiné vnímat svoje místo a roli v prostoru a situaci, zakotvení a orientování se v nich. Ne náhodou běžně používáme metafory, jako „věci drží pohromadě“ anebo naopak „není se čeho chytit“.
Význam celistvosti si ale paradoxně uvědomíme spíše při její absenci. Stačí vzpomenout situace, tentokrát ty společenské, které nás stále víc znepokojují. Rozpad demokracie, rozvrat ekosystému, rozložení institucionálních struktur či mizení zastřešujících společenských hodnot.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
