Magdalena Platzová: Za Ivo Medkem Kopaninským

Krb byl tak velký, že se v něm člověk mohl postavit, působil středověce hradním dojmem. A nebyl to jediný prvek, který tu připomínal pevnost, Ivo byl majitelem rozsáhlé sbírky starých i novějších zbraní, pušek, kuší, palcátů a pancéřových pěstí, příleb, uniforem i brnění. Jednu dobu se, mezi jiným, živil restaurováním těchto předmětů.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

Sbíral nejen zbraně, ale také fotografie, časopisy, nábytek, oblečení, boty, různé přístroje, vlastně cokoli, co by jej mohlo v budoucnu něčím inspirovat. Zubařské křeslo s vrtačkou, mučicí nástroje, jízdní kola, psací stroje. Jen počítače a mobilní telefony myslím nesbíral, co také s nimi.

Z věcí, jež se kupily na uzavřeném dvoře statku spolu s hromadami dřeva, takže bylo rok od roku těžší zjistit, kde je vlastně vchod a kudy se k němu dostat, které se kupily též uvnitř stavení, jejich majitel čas od času něco vytáhl, židli, noční stolek nebo komodu … A přiložil do krbu. Na kusy, od nichž si sliboval nejvíce, zval hosty.

Přijeďte, spálíme křeslo, sliboval.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sníh, nebo ne

A bylo vskutku překvapivé, jak se ty různé věci proměňovaly v ohni, jakými barvami střídavě plály, jak pod tlakem plamenů vybuchovaly nebo naopak povolovaly, ožívaly a získávaly nové dimenze, nové významy, zároveň však člověk věděl, že je to jejich smrt, neopakovatelná a definitivní. Ale jak velkolepá! Byla to pro předmět pocta být zažehnut před očima hostů, být takto kontemplován. V okamžiku svého skonu si sáhly na vrchol, alespoň co se pozemské slávy týče.

A my se stali diváky v aréně, svědky souboje. Oheň si s předmětem nejprve pohrával, trochu se s ním mazlil, zkoušel nové cesty, obléval jej a pak zas útočil, a když narazil na přístupnější místo, dravě se do něj zakousl a zajásal.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

Předmět se střídavě bránil a poddával. Ale nakonec se poddal každý a oheň své dílo dokonal, akt zkázy nebo snad milostný akt, zakončený něžným tancem po žhavých uhlících.

Dobře si vybavuji například staré telefonní seznamy. Jak dychtivě oheň listoval tlustým svazkem, bral si list po listu, až v jednu chvíli celá rozevřená kniha stála v plameni i se všemi jmény a pak se rozpadla v prach.

Seděli jsme s Ivem v bezpečné vzdálenosti, tváře nám žhnuly a kolena pálila a posvátným, téměř hypnotickým tichem se rozléhalo jen hladové hučení živlu a praskání, sykot a šelestění, prskání a nejrůznější druhy výbuchů.

Cokoli se ale kdy odehrálo v Ivově krbu, nemohlo být nic ve srovnání s požárem, jímž v noci ze třetího na čtvrtého února tohoto roku vzplanul jeho statek.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dva dopisy

Ivo Medek Kopaninský byl umělec. Na wikipedii se dočtete, že byl výtvarník, restaurátor a spisovatel, surrealista a patafyzik. Což znamená, že měl velký smysl pro humor, obzvláště černý. Byl to člověk, který vyřešil starý konflikt mezi životem a uměním prostě tím, že svůj život přiložil do ohně umění. A protože smrt je nejen součástí, ale, jak tvrdil básník Rilke, dokonce vyvrcholením a největším dílem našeho života, přiložil do ohně i svoji smrt.

Nevím samozřejmě, jak požár vznikl, ani jak probíhal. Nehořely tu jen hromady papíru a dřeva, ale také Ivovy zbraně, včetně zásob střeliva, které schovával na půdě. Muselo to být velké. A nedovedu si představit, že by to divadlo Ivo Medek Kopaninský, z místa, kde se tou dobou už jistě nalézal, s požitkem nesledoval.